Poledne dusné zdřímlo na laguně
v hlubokou spánku siestu,
od Lidu táhla magnolií vůně
ve žhavých vánků šelestu.
V uliček těsných šumném mravenisku
ruch divé vřavy shasínal
a lazzarone v chladu vodotrysků
s popěvkem na rtech usínal.
Kráčel jsem znaven v pestré mosaice
po osamělé piazze,
kde shlížely své staré, svrasklé líce
v lagunách dožů paláce.
Holubů chmura z arkád obemšených
se před mým krokem zdvíhala,
a kolem dómu bání olověných
se v šumném reji míhala.
Lev Marka obzor slunný, nedohledný
kamenným křídlem protínal,
v pozadí smutný, skaboněný, bědný
„most vzdechů“ oblouk rozpínal.
Upjal jsem oko v palác zasmušilý
Canale grande na vlnách,
před nímž se barek tlumy hromadily,
oděny v rudý smutku nach.
Gondole svižné tu i tam se mihly,
jak mušky vlny zrcadlem,
ku sloupům pestře malovaným tíhly,
v průčelí plísní zapadlém.
Do kořán dvéře náhle otevřeny –
v smutečních písní hlaholu,
mužové tmaví ve člun ověnčený
mladistvou kladli mrtvolu.
Odvážel Charon švarnou signorinu;
pod víkem rakve zlacené
jsem zahled’ čelo vínkem rozmarinu
a hyacintu zdobené.
Pod zimné líce perleťovým krovem
plamenný korál dokvítal,
a tmavý vlas na čele mramorovém
se v bujný vrkoč rozplítal.
Dřímala spjata bílých růží věncem –
na ňadrech ruce skříženy; –
na prstu skvěl se ještě pod růžencem
prstének snubní zlacený...
Bohatá slza chvěla se mi v oku,
když v dusném dýmu hromnicí
mizela volně k výspám Malamoccu,
lagunou v slunci zářící.
Když gondole již v dálce pohltily
modravé mlhy obzoru,
hledal jsem ještě dlouhou, dlouhou chvíli
překrásnou mrtvou signoru.
A bylo mi, jak zas bych s bohem dával
čarovné lesklé vidině,
jak duši svou bych celou pochovával
s ní v smutných lagun hlubině.