Addio!
Modravým horstvem Apenin
jsem kdysi smuten jel,
když ve okénku omženém
déšť s vichrem burácel.
Žlutavý Rheno v útesích
vzlykavým pláčem lkal,
keř akacie sedraný
břeh šerý lemoval.
U cesty v pustém rokytí
sklíčený starý fík
mi kynul rukou vrásčitou
a zmizel v okamžik.
Tu ustal náhle divý let...
okénkem vyhled’ jsem
děvčátko bledé k povozu
přistouplo s ovocem.
43
Rozžatých světel rudojas
truchlivě shasínal
a mlhy šedý, zimný mrak
jí čílko opínal.
Hned za hlavou se tísnil mi
osmahlých rukou dav,
však každý chtěl jen kupovat
hedvábných vlasů háv.
Addio! mih’ se naposled
okénkem bílý šat,
addio! bionda addio!
to znělo odevšad.
Bionda! skryj si zlatý vlas,
ať déšť ho nezrosí,
chvěješ se mlhou zimavou,
jak v Arnu rákosí.
Má rusovlásko, s bohem buď,
ujíždím smuten dál –
kdož za to, že jsem v severu
už srdce zanechal.
44