Vzkázala Marta: „Bratr těžce choří,
spěš, Pane dobrý; – jedno pouhé tknutí
Tvé paže mocné, která divy tvoří:
a zrumění se líce sinobledá!
Nezemřeť ten, kdo ve Tvé slovo věří;
Tys osten zlomil smrti, zahynutí;
před Tebou prchá nemoc, hoře, běda;
Tvá ruka, která na uvadlém keři
poupata křísí k žití spanilému:
ta zahynouti Lazarovi nedá,
jej uzdravíš jak judskou onu ženu,
jež dotekla se roucha Tvého lemu...
Ó milostiv buď! Slyš i Magdalénu,
jež sesterskou svou prosbu se mnou pojí
v zpomínce sladké na blaženou chvíli,
kdy vlasů hávem stírala Tvou nohu
a nardu vonnou lila v hlavu Tvoji.
Voláme k tobě, k proroku a bohu,
vyslyš nás v hoři! – kročej svatou schýli
k chatrči, kterou Bůh navštívil žalem.“
Nevyslech’ Ježíš sester naříkání,
a Lazar skonal; – tělo ovinuly
mu v roucho vonné, v ratolesti z palem,
je pochovaly v sprahlé skalní stráni
a dál nit hoře v pusté chatě snuly...
V západě rudém den již dohoříval,
když kráčel Kristus k hrobu Lazarovu,
od Bethanie, v jejíž vlídném krovu
jak štvaná laň svou svatou hlavu skrýval
před Judou zlým, jenž vždy jak jestřáb kloval
surovým zobem hrudi prorokovu.
Vstříc vyšla Kristu Marta zarmoucená
a v oku tmavém, shaslém v mnohém pláči,
na vlnách slzy výčitka se chvěla,
když poklekla před Mistrem na kolena
a lkala: „Pozdě – pozdě, Pane! kráčí
útěcha Tvoje v srdce osiřelá,
již neníť bratra v tomto okamžiku!“...
Odtušil Kristus: „Dosti nářku, vzlyku,
utiš se, ženo, – bratr Tvůj jen dřímá
a k životu zas mé jej vzkřísí slovo!...
Kam vložili jste tělo Lazarovo?“
A velkým na to, hrozným zvolal hlasem,
jak hromu zvuk, jenž v pusté skále hřímá:
„Lazare, vstaň a vyjdi z lůna hrobu!“...
A mrtvý vstanul... Trnulo vše žasem,
když opouštěl tu hluchou skalní kobu,
ovázán ještě plátna ve hrobová
a rozhlížel se v ustrnulém davě...
Vše jásalo – jen Kristus beze slova
v zástupu stál tu zamlklý a němý
a zaplakal pak hořce, usedavě...
Když tázaly se Marta, Magdaléna,
majíce ještě víčka uslzená:
„Proč, Pane, Ty vznešený nade všemi,
nesdílíš také radost naši spolnou?“
Odvece Ježíš: – „Duši moji bolnou
z hluboka svírá trudné pomyšlení,
že tužbu žhavou vyplniti hledě, –
jsem bratra vzbudil z blaženého snění –
k života hoři, strádání a bědě!...“