Muž ve skále.
Ó duchu, nezalkej ve prsou tvrdých skal,
když sedíš zakletý a vidíš v širý svět,
co bolu vykvétá, co okamžik ho dal,
tvá ruka nechvi se a nerozpaluj hled.
Ta země musí lkát a plakat musí zem,
noc zajde neblahá, smích vzejde východem.
Když ruka na meči spát musí a zas spát
a vidět srdce tvé ty křivdy a ten stesk!
Když musí viděti milenců chudých řad
a dívky spoutané, co přece očí lesk
tak mají čarovný, ret zpěvný, libý dech,
hruď hněvem nechvi se, máj v květných přijde snech.
Hle, zdravé útěchy co přišlo v tvrdost cest,
nám apoštolů vstříc prostičký vyšel mrak.
Je luna útěchy, je zaslíbení hvězd
a vavřín dokvétá ve stínu pro náš znak.
A k tobě, zkoušený – zři v dáli světla pruh –
již anděl přichází, tne v pouta – a tys bůh.
[38]