V týž čas.
Zvuk jako o pancíř když kopí zazvoní
a potom meč o meč a bitvy hučení
tím vzduchem tajemným, jenž zve se počátek,
jenž váží tolik jako život náš,
pluje a zanáší se v nevyzpytnou dál
a rovněž bezmeznou, v půvabném zamžení,
nechtící vědět nic a jejíž měsíc vzplálvzplál,
jakmile první šeř se k vrchům přikloní
a přes den vztažena k ochraně klesá páž.
Tam někde vysoko nad zájmy všedních hlav
je člověk přebledý a v sebe ponořený,
jenž silný, trpící jde v dumách, zasmušený
a zpívá o světle, máji a o plameni
a ráji, který v díl připadne opět světusvětu,
neb přijde velký čas, kde vše se vracet bude,
odkad se vznořilo, hvězd pásy v slunce rudé,
a člověk v první ráj ve lásky zanícení
té lásky po cestě, kdež růží uzardění,
kde slavík rokotá, toužebně šumí splav.
A potom vrátí se do božských všecko retů.
[58]
Však dole volá kdos: bojboj, to je moudrost přecpřec,
a kde boj nejkrutší, tam vždy mne nalezneš,
a jiní kývají si libujíce též:
boj, boj jest heslo mé, má tužba a můj dech.
A opět zpěvný zvuk po kraji letí všem.
I tehdy praví se: to samozřejmá věc,
naprosté bloudění, je-li kdo básníkem.
Čas týž jde, jediný, neznalý cesty zpět
a slunce tu též zář šle na prach, srdce, květ.
59