Je krása energie, slyším zníti.
Je přenos mohoucnosti, není věčná.
A ihned na to nóty navazují
a explikace: Také krása neví
dne ni hodiny, není nesmrtelná.
Se rodí, přerozuje, obnovuje,
křísí i vzniká, leč též zaniká.
A z živelnosti tvé mít podložení
musí. Ty nad svou energií
též musíš bdít, bys splodil ji i schvátil.
Lakotnost chimerská je dvakrát dým.
Je krásy území, kam stačí energie.
Její i ústředí, media její mysta.
Tak od ukáznění vše odvislým
je dvakrát. Ale při vyjezděnosti
i disciplina obrousit se můž’.
Je její setrvalost dvojsmyslná.
Potíž se neznamená, semklost kázně
a energie výron uniká...
A dobře tak. K šklebu i podcenění
by došlo tak se. Nedáš, energie,
nerodíš vzdorovitá, neplodná?
A bard by otočil se k energii
a káral by a přel se s sílou vlastní.
A krása doznala by ponížení,
pohanu, urážka by zrodila
se lénu posvátnému, pro Pierru
zlatitou pohana a hýřila by.
Ne neskonalost, krása je energie!
To rcete, epigon tuk v pozor staví
fóra a snaživec jak athlet tuží svaly.
Grazie v souboj pojďte! Musy v turnaj,
leč jiný, smysl je míň chimerský
a neskutečný juž. Umění tím jistě
nebude znehodnocováno, ježto vzkyne,
rek přijde, jenž se zahonosí v pych tož v foru,
že sama Homéra shltnul i s střevy,
jich obsahem vybraným. Či to pokyn kráse,
by hlasem sytým, posíleným jen
hovořila? Však sotva stačí podklad,
když v lebi netkví klobouk apokalyptický.
Ty musíš v skráň mít kápi, vínek daru
v specima předurčení mysta. Pozývá,
přizývá v atrium kdo? My jsme robustní,
ježto jest krása také robustnosti
a živelnosti božské dědictví,
výhrada. A energií jest
a původ můž’ mít, jak bublina, z třtiny!
Confesse umělce zda potom zní:
Jsem artist, sám jsem, z direktivnosti vše beru
a vážím! Ten je vzchod a původ, z nicu!
Tak tvořil neskutečnou ideou,
ze schema také pratvořitel Zan.
Krása je energie, autor je bez myšlénky.
Ona tě oživí jak apota,
jen v forum přijď, v břeh, třeba v klín síť rybí.
Je všech a ve všech. Liberální v vrch
poznatek, these. Hudba nitra, která dští,
plá, vzchvívá, nasazuje, určuje.
Hle velké věci nechtí stačit dnes.
Však stačí naděje kyn širé rotě.
Med Haemu, přinesený věštci, dým,
a posvěcenými Pierry sluhy,
kastráty, avšak stačí vepři módy,
jenž v čtverhran fora, nároží cest postaven,
když rozmažeš mu kol úst všaké lejno.
Tož slibů, domněnek a předstírání.
A proto cápek kýs spěl do kuchyně,
by nacpal břich a získal požitky
za požitky a sladké lahůdky.
Tuk za tuk speculoval, účtoval,
směnit mnil, dát a odměřoval dósy.
Však když se nejvíc a důkladně napral,
že břich se zdvih’ mu samý pod nos v glób,
když mohl naň jak na vrch vystoupiti
Sinaie, zmdlel a zhloup’, byl tupým zhola
a pozdřímnul, na krásu, energii
a počin celý prvků výměny
a darů, lén a dědictví, na úkol, účel,
úmysl, dílo, na obměnu žití, síly,
na exaltaci a Mus devět v chór,
na cestu v Parnas stezí příkrou výš
v lán trojí stupňů, dím na energii,
na čar i trud, jak na smrt zapomněl.