Juž spadla níž opona šeře chvatné?
Své představení ještě dohrává
divadlo slunce. Stromy, živé teploměry,
se krčí u cest, houště keřů znají,
jak hudba shonu ves v sklon doznívá.
Utichá mumraj velké pantominy.
Bůh mimy má, vše maska jest, ať zvěří
či visage lidská. Červené jsou hory,
červená pole výše od obzoru.
A barevné jsou chýže přeludy.
A solu záře právě na stín stačí.
Já tíhnu cestou pískem nesypanou
jemným a přemítám, proč sněti zadýchly
tak těžce v příchod šera. Pod přichýlením
jich spěji, však co hasne krb, terč solu žhavý,
chvat přirychlených kroků kreslí,
chřest písku pěje cesty pod patou
hodinu pozdní. Dětí sbor se s dnem
loučí jak s mladostí, ač západ sol
jen teprv persifluje a zříš v bok
pruh zlata zrudlý kupy ozařuje
sena a jiskry deštěm v zor zaslní z něho.
Ó ještě vůně a paprsků dósu!
Však není svitů víc a motýl srdce v roznět
o pancíř ňader, jak v sklo, marně bije.
Je jako ciferník, jenž čítá vteřiny
v napjetí, zor mní více vystihnout,
však v obzor vzdálený jen poutníka
stín hlubý stihá. S touhou jest to tak,
jak s myslitele snahou, contemplací.
Kol slunce gnose víří, vše mu málo vhod,
však v konec vrávorá, sklon tance hrdých pós.
V sled místo jasu zlata zří, mře, zbývá – červený bod.