Ballada o bezu.

Augustin Eugen Mužík

Nad pustou cestu starý bez se sklání, jak žebral by svých květů sinou dlaní o boží slitování. Jde poutník mladý kol – bez náhle tlumí své příšerné a farizejské dumy, a jenom zticha šumí. A poutník děl si: „Léta tomu celá, co rakev navždy mně ji uzavřela – ta duše moje vřelá!“ A bez jen dusně, opojivě dýše, a nahýbá své květy zvolna s výše až v cestu k němu tiše. A poutník děl: „Ó div! ten květ mi kyne, jak tenkrát, kdysi z rakve nehostinné ty líce její siné. A v myšlénkách si sedá v květy spadlé, a smuten kloní k hrudi svojí schřadlé ty líce bledé, svadlé. Bez těžce dýchá jen a dusí, dusí... A komu snad se jednou život zhnusí, ať jde a také zkusí! A nad mrtvolou zase dál se sklání, jak žebral by svých květů sinou dlaní o boží slitování.

Patří do shluku

podzim, jeseň, podzimní, vzpomínka, listí, teskný, smutek, zašlý, zapadlý, chlad

698. báseň z celkových 1353

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. TICHÉ SLOKY. (Adolf Bohuslav Dostal)
  2. None (Karel Babánek)
  3. PSÁNO IN MARGINE (Adolf Bohuslav Dostal)
  4. Květy v ohni. (Augustin Eugen Mužík)
  5. Poutník. (Josef Kuchař)
  6. Šestnáct let. (Augustin Eugen Mužík)
  7. Červ. (Alfons Breska)
  8. Píseň poslední erotiky. (Stanislav Kostka Neumann)
  9. Nad svadlou růží. (Adolf Bohuslav Dostal)
  10. Vdova. (Václav Antonín Crha)