Ballada života.
Ó vojíne, jenž na zpěněném oři
v před pádíš supem, kam tě touha žene?
O tvrdý křemen podkova tvá zvoní,
prach za tebou se v šedé sloupy klene,
a bílý plášť tvůj v pozdním šeru kmitá,
a jako prapor nad tvou hlavou lítá.
„Já z domova jsem vyjel záhy,
však sotva na píď urazil své dráhy.
Ne nadarmo já starý prapor zved’ –
Věčně dál a věčně v před!“
Ó plavče, který na slabounké lodi
jak střela letíš, kde že cíl tvé pouti?
Ve bílé pěně veslo tvé se brodí
a prudké vlny lehký člunek rvou ti,
však plachta tvá si s větry volně hraje,
a jako prapor nad tvou hlavou vlaje.
„Já z domova jsem vyjel záhy,
však na píď sotva urazil své dráhy.
Ne nadarmo já starý prapor zved’ –
Věčně dál a věčně v před!“
Ó strojníku, jenž na kovovém draku
se ženeš v svět, kdy odpočineš sobě?
86
Tvá hlava mizí v páry sivém mraku,
tvé ruce plny mozolů jsou obě,
a bílý dým se za tvým strojem plouží,
a jako prapor nad tvou hlavou krouží.
„Já z domova jsem vyjel záhy,
však sotva na píď urazil své dráhy.
Ne nadarmo já starý prapor zved’ –
Věčně dál a věčně v před!“
Jen leťte, bloudi, do své zkázy dále!
Já zřím, jak osud ze zadu vás chopí
a mrští vámi silou k ostré skále,
či v moře hloubi na věky vás stopí,
a smete vaši úzdu, šroub i veslo,
a v smíchu bude čísti vaše heslo:
„Já z domova jsem vyjel záhy,
však na píď sotva urazil své dráhy.
Ne nadarmo já starý prapor zved’:
Věčně dál a věčně v před!“
87