Zas nová hesla naším světem letí.
Vše staré sny jak v zrní zbylé smetí
čas rozmetává. Mlčí dálné nebe,
svět sobectvím a prospěchem jen zebe,
a v zápase, jenž o chléb sváděn všady,
kdo zmírá denně lopotou a hlady
a věčnou starost jen v své duši hostí,
ký div, že odmítá ráz národnosti
a „vlast“ se zdá mu ironie holá,
kdy nitro pouze „chléb a chléb dej!“ volá.
A vy, vy jdete ku předu, jen živi
svou odvahou, jež svorna koná divy,
tou silou, která množstvím pouze tvoří
jak vzduté vlny na širokém moři,
a paží svou, jež zvykla ranám hromu,
páčíte základ Společnosti dómu,
by místo něho zved se chrám zde nový,
jenž pod své prosté, neozdobné krovy
by pojal lidi vše a národy:
chrám Rovnosti a svaté Svobody!
Vím, bratří, není snadné odhoditi
ty závazky, jež srdce v sobě cítí,
vše vytrhat, čím k rodné svojí hrudě
a mateřské jsme vkořeněni půdě,
k té řeči otců, odkazů jich slavným,
a památkám jich svatým, starodávným.
Cit člověka se také tomu brání
tu víru svléci, která v chvíli lkání
vám zlaté nebes otvírala brány
a sílila vás, hojila vše rány
a všecky lidi činila zde bratry:
ty krále jako bídné děti chátry!
Chci promluvit k vám jako přítel pravý,
ne od vás pyšně odvraceti hlavy –
co vím, je málo, co jsem, ničím není,
kde v světě jen se úspěch, zlato cení.
Však z toho, co dnes z otce zbylo ve mně,
ač ve snách sotva již ho vídám temně,
co z matky mé se se mnou dochovalo,
ač mohli dáti oba mně tak málo,
vždy zbožnou úctu k práci měl jsem v sobě,
jež se mnou půjde, zanikne až v hrobě.
Můj otec pracoval až k vysílení,
má matka znala pouze lopocení,
dny vdovy, noci dlouhé bez útěchy
až k ránu často probdělé jen vzdechy!
Jak u vás, u nás musilo se jísti,
a chleba bylo málo, do závisti!
A my přec jedli, ač jak pelikáni,
ti ptáci báje prsa svoje raní,
by mladí mohli z jejich krve žíti –
my jedli tak, a přece byli syti,
ať prsa matky na smrt byla zdrána!
My nedbali, jak pálí každá rána,
neb mladost nezná, co ten starý zkusí:
to vím, že vždycky, všady být tak musí.
Dnes ptám se po letech, kdo dal tu sílu
v ta prsa ženská k obrovskému dílu,
vždy ku práci a nikdy v zoufalosti
zbraň odhodit a myslet, všeho dosti
že vykonáno, a že lépe smrtí
vše ukončit, jež rázem všecko zdrtí,
než v také hrůze žít a utrpení,
kdy starým jedné naděje víc není?!
To byla víra v srdci, věčně nová,
cit, pro nějž lidská řeč snad nemá slova,
ta víra v Boha, bez dogmat a řádu,
jež v duši prosté odvěkou má vládu,
ta víra v povinnost, již splnit nutno,
ať paže mdlá, ať v duši jak chce smutno,
ta víra v Prozřetelnost, která tady
i trny v květné obetkává vnady
a ani vrabci nedá zahynouti
před usouzenou žití jeho poutí,
ta víra v dětí budoucnost, jež vzroste
přec štěstím z jejich staré ruky prosté,
jak půda vydá osení vždy z jara,
ať zemře v ní ta zrní setba stará,
ta víra v sebe, mučedníka síla,
jíž snesitelnou každá muka byla, – –
to všecko v duši mocným žárem žilo,
tím čistější, čím víc zkoušeno bylo.
To byla láska k dětem, bez odměny,
skvost skvělý, nad vše zlato drahocenný
ten odkaz vlastních rodičů, již taky
vše dali jim, než zavřeli své zraky.
Co žilo v dědech, i v nich dále žilo
a na vnucích se skutkem naplnilo
a ku pravnukům přenese se dále
až do neznáma, žíti bude stále!
Co před staletím vřelo v našem rodě,
se jeví nyní v divné proměn shodě,
čím praotcové hřešili kdys naši,
dnes na nás vadou ohyzdnou to straší.
I na vás množství nahrnuto hříchů – –
zde na vás zříti našich dědů pýchu
a sobectví a marnivosti plání
a malým člověkem ach pohrdání!
Když jeden mrtev úd, to důkaz dá ti,
že celé tělo zhoubná nemoc chvátí.
Ne vy, my na vás hřešili, a nyní
ač vědomí nám viny čelo stíní,
my dosud – plémě zatvrzelé – zticha
mlčíme, nám se přiznat brání pýcha.
Však slovo hořké z vašich úst se řítí:
„My nejsme vaši, s vámi nechcem jíti!“
To výčitka je nejtrpčí, již v líce
nám vrháte, když otcem zhrdajíce
mu děti praví: „Dědictví své svaté
tys zmrhal nectně ve hře vášní klaté,
já neznám tebe, víc mým otcem nejsi,
svůj život, hrob svůj dál od mého měj si!“
Snad pravdu máte. My však za své bludy
jsme sami kletbou postíháni všudy,
a vždy, když nezdar naši naděj láme,
my kajícně se k hříchu doznáváme.
Vy chléb jste ždáli, my vám dali kámen.
My vašich hrubých, těžkých, dělných ramen
jen po lokajsku k nošení jsme měli
svých plášťů pyšných – na vás z výše zřeli,
ne vzdělávat vás, v chudém sebe zříti,
však pány nad vámi jsme chtěli býti,
a nyní vidíme, že jdeme sami,
vy též že vlastní cestou a ne s námi,
almužnou zhrdajíce pohozenou,
jež za oddanost byla vaší cenou!
My však díme: Dělejte, co chcete,
ta pouta pevná nikdy nepřervete,
jež vespolek nás všecky k sobě blíží
a v jeden národ, v rodinu nás víží!
Vy, to jsme my a my jsme vámi zase,
krev jedna celým tělem rozlévá se,
úd nemůž’ říci – sám já budu žíti,
když v těle bolest nebo neduh cítí.
Když snět je rodné hruši odštěpena,
kmen žije dále, zas se zazelená,
zas novým listím, květem, plody vzplá tu,
a novou větví nahradí si ztrátu.
Však běda sněti té, již odervali!
Vy mníte, klamní sadaři jí dali
snad život nový, lepší, samostatný?
Nic sliby jí a úlisnosti platny,
víc kořen v rodnou půdu nezapustí,
však sama uvadne a nemůž’ vzrůsti!
Jek fanfár lživých kolem slyším zníti:
„Tam vlast je tvá, kde dobře tobě býti.“
Já však chci volat hlasem hromobití:
„Kde vlast je, tam jen možno tobě žíti!“
Ať zakryla ji mračna stinnou třásní,
ta mračna prchnou a nebe se zjasní!
Ti svatí jsou, kdož při ní vytrvali,
když bouř a vichry tělo její rvali,
až k slunci chtěli povznést štít její,
v němž právo jen a poctivost se skvějí!
Však by, kdož lživým svůdcem zaslepeni
jste pobloudili v těžkém okamžení,
tu čistou její řízu poskvrnili
a naplívali na štít její bílý,
ji opustili v bouře krutém děse,
vy děti, děti naše, zastyďte se!
Neb nechať jaká byla její vina,
je matka matkou – kletba stihne syna,
jenž udeřil ji v líc v svém zuření –
ta ruka uschne mu a zkamení!
To pravíme vám a to přísaháme:
že vše, co jsme, co máme, pro vás dáme,
chcem bratry být vám, v čestném vašem boji
náš národ celý věrně s vámi stojí!
Ne více pýcha již mějž u nás místa,
jen láska pravá, obětavost čistá,
jež pojí děti jedné do rodiny
a vytkne jen, však nemstí jejich viny.
Zde srdce naše – k němu, drahé děti!
Víc nejste stromu opuštěnou snětí,
jen s námi k boji, práci, ku svobodě,
a všickni v jedné pobratimců shodě!
Až vítězství se k naší skráni schýlí,
pak vzpomenem si, čím jste nám tu byli,
ve vřavě smrtné jak jste s námi stáli
za nejsvětější naše ideály.
Až lidstvo v jitru rovnosti se zbudí,
pak budou přední, kdož teď nejvíc chudí,
kdož nejdél v poušti kráčeli a hloží.
Kéž brzy přijde Království to boží!
Však běda vám, již zavilí a drzí
jak zmije plížili se naší tvrzí,
kdož vydat chtěli zlému nepříteli
meč otců našich i štít stříbroskvělý,
jen posměch měli v naše čisté snahy
a za přátele naše hlavní vrahy!
Ó běda vám, kdož lhostejnosti býlí
jste v svaté role naše rozsadili,
kdo lidu jenom chléb zde nabízeli
a ducha jeho zpupně zabíjeli.
Buď kletba dětem, které vraždí matku,
by kořistili z ní v tom hrůzném zmatku,
ať jako Ahasver se světem plouží,
ku vyšším cílům nikdy nezatouží,
jsou vyvrženi jako hnusné hlízy,
jich jméno v lidské paměti ať zmizí,
a na jich čelo svatý boží hněv
pak vrhni zpět nevinnou naši krev!