V POLI.
Jak v pole padala jarní zář,
kněz kráčel a modlil se breviář.
Ne z mrtvé knihy – on života slova
čet’ v přírodě, lidech vždy znova a znova.
A před ním rozsevač kráčel plání
a rozséval obilí bez ustání.
Tu stařičký farář svůj stavil krok.
„Bůh pozdrav tě, muži, na mnohý rokrok.
Oj pomáhej Bůh ti, otec nás všech,
a žehnej tvé práce šlechetný spěch.
Ty zrní rozséváš, jak je třeba,
by po světě všady dost bylo chleba.
Já chléb, jenž vzešel rukám tvým,
zas při mši v Boha proměním.
85
Tak tělo ty chystáš pro Boha svého,
a tvoje pole jest kolébkou Jeho.
Tak člověk nebesům splácí svůj dluh,
a z jeho práce rodí se Bůh.
Oj podej mi, bratře, ruku svou,
tu hurbouhrubou, tvrdou a poctivou!“
A jak svit slunce pole to zlatí,
tu stáli oba jak dva svatí.
86