Když oráč půdu svou tím těžkým radlem sdírá
a brázdu hluboko jí prudce v tělo ryje,
tu bolesť nesmírná tu matku zemi svírá
jak člověka, kdy nůž mu v prsa ránu bije.
Neb neví, proč a nač to mučení se děje.
A v píseň oráče, jenž pohání své voly,
zní země mlčení jak protest beznaděje,
jak slabých pláč a vzlyk, jenž v nitru tajně bolí.
Ví, přišla hodina, kdy hruď tu, Bohem setou,
zlá ocel rozdrásá a cevy drze chopí
a z rány kořeny pak vyrve rukou kletou
a z práce její tam nenechá ani stopy.
A každé dotknutí se oráčovy paty
jí vznítí jeden nerv, jenž ku srdci až sáhne,
ty hroudy rozbité jsou údy v čas ten klatý.
A touha odvety pak černou zemí práhne!
Jak číhá ona pak, by chytla v propasť svoji
tu patu člověka, jak jeho nohy naví
zde jílu prohlubní, tam balvanů zas roji.
„Buď sémě neplodno!“ bol její klne žhavý!
A v křeči smrtelné jak šelma zatvrzelá
tu leží bez hnutí. A náhle padne na ni
déšť drobných krůpějí – toť s oráčova čela
byl potu smutný znoj a slza z jeho štkání.
A déšť těch krůpějí jak svatá kněze voda
roj duchů nečistých hned vypudí z té země.
Na bolesť nemní víc, jež do duše jí hlodá,
ba v mukách usměje se náhle ona jemně.
A v duši její zlé ne, pouze zarmoucené
se náhle obrací hněv v klidné žilobití,
a v prsa k člověku se jí pak soucit vklene,
a ona odhodlá se, vše mu odpustiti.
Mateřskou náručí tu pojme cizí setbu,
svým teplem živí ji a krví těla pojí,
a to, proč před chvílí zášť měla jen a kletbu,
teď mlékem mateřským a spánkem mile kojí.
A zjařen nadějí se vrací oráč domů,
tam žena do loktů mu klade drobné dítě.
Tam pěje červenka ve síti starých stromů,
a vlídný, modrý dým se ve vzduch ztrácí skrytě.
A bůžek domácí se chechtá, ukryt v koutě,
na malou kolíbku svit zlatý slunce věsí,
dvě srdce spoutána tu v prostém lásky poutě,
a z dáli zvědavě sem nakukují lesy...
A venku obilí si mladé bujně hraje,
má zemi – matku svou a slunce svého otce,
déšť vlásky omývá a vánek jimi vlaje,
zní hymnou tvoření to mocnou v každém roce.
Vše kypí, plá a vře a zraje v tichém plese,
a vůně lahodná tu do výše se ztrácí
jak oběť velebná, již země nebi nese
za hříchy člověka, za jeho znoj a práci.