TAJEMSTVÍ ZEMĚ.

Augustin Eugen Mužík

Když oráč půdu svou tím těžkým radlem sdírá a brázdu hluboko prudce v tělo ryje, tu bolesť nesmírná tu matku zemi svírá jak člověka, kdy nůž mu v prsa ránu bije. Neb neví, proč a nač to mučení se děje. A v píseň oráče, jenž pohání své voly, zní země mlčení jak protest beznaděje, jak slabých pláč a vzlyk, jenž v nitru tajně bolí. , přišla hodina, kdy hruď tu, Bohem setou, zlá ocel rozdrásá a cevy drze chopí a z rány kořeny pak vyrve rukou kletou a z práce její tam nenechá ani stopy. A každé dotknutí se oráčovy paty vznítí jeden nerv, jenž ku srdci sáhne, ty hroudy rozbité jsou údy v čas ten klatý. A touha odvety pak černou zemí práhne! Jak číhá ona pak, by chytla v propasť svoji tu patu člověka, jak jeho nohy naví zde jílu prohlubní, tam balvanů zas roji. Buď sémě neplodno!“ bol její klne žhavý! A v křeči smrtelné jak šelma zatvrzelá tu leží bez hnutí. A náhle padne na ni déšť drobných krůpějítoť s oráčova čela byl potu smutný znoj a slza z jeho štkání. A déšť těch krůpějí jak svatá kněze voda roj duchů nečistých hned vypudí z země. Na bolesť nemní víc, jež do duše hlodá, ba v mukách usměje se náhle ona jemně. A v duši její zlé ne, pouze zarmoucené se náhle obrací hněv v klidné žilobití, a v prsa k člověku se pak soucit vklene, a ona odhodlá se, vše mu odpustiti. Mateřskou náručí tu pojme cizí setbu, svým teplem živí ji a krví těla pojí, a to, proč před chvílí zášť měla jen a kletbu, teď mlékem mateřským a spánkem mile kojí. A zjařen nadějí se vrací oráč domů, tam žena do loktů mu klade drobné dítě. Tam pěje červenka ve síti starých stromů, a vlídný, modrý dým se ve vzduch ztrácí skrytě. A bůžek domácí se chechtá, ukryt v koutě, na malou kolíbku svit zlatý slunce věsí, dvě srdce spoutána tu v prostém lásky poutě, a z dáli zvědavě sem nakukují lesy... A venku obilí si mladé bujně hraje, zemimatku svou a slunce svého otce, déšť vlásky omývá a vánek jimi vlaje, zní hymnou tvoření to mocnou v každém roce. Vše kypí, plá a vře a zraje v tichém plese, a vůně lahodná tu do výše se ztrácí jak oběť velebná, již země nebi nese za hříchy člověka, za jeho znoj a práci.

Patří do shluku

jho, potupný, výheň, hřeb, děsný, okov, blasfemie, svíjet, děs, železný

107. báseň z celkových 719

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. I. Kdys v mrtvém tichu, kdy se nehne list, (Bohdan Kaminský)
  2. Ukolébavka. (František Cajthaml-Liberté)
  3. VLČÍ JÁMY NA LIDI. (Jan Evangelista Nečas)
  4. Z CEST. (Irma Geisslová)
  5. Musa dolorosa. (Augustin Eugen Mužík)
  6. Vysvobození. (Adolf Heyduk)
  7. HLAS ZVONŮ. (Antonín Klášterský)
  8. Bořek. (Antal Stašek)
  9. Úředník. (Matěj Anastazia Šimáček)
  10. 9. Pořád snášej příkrou zlobu sudby, (František Sušil)