Já viděl...

Augustin Eugen Mužík

Já viděl...
Já viděl zrakem ducha svého hloubi, již neproniká více žití báj, kde věčnosť s novou věčností se snoubí – tam v zakletí spí ztracený náš ráj. Tam lidské touhy, myšlénky a přání jak mrtvý kladou u věčný se hrob, co zatím vleče směšném u sklamání zde lásky balvan smutné sudby rob. Zde v mukách bdění, ve snů novém žalu se vznésti chceme marně kamsi výš, od plané práce dále k ideálu, a vtělit v skutek míru bájnou říš. Náš život lety krátký, dlouhý mukou, nám ujídá a tráví vlastní cit, jsme ptáci, kteří schromlým křídlem tlukou a vlastní krví třísní rodný byt. [13]

Kniha Květy polní (1887)
Autor Augustin Eugen Mužík