Heliopolis.
Bez hvězd černé nebe, země beze ruchu,
ani šepot znikad nedolehá k uchu.
Mlčky pustou plání času proud se řítí –
snad zde anděl smrti zdusil všecko žití.
Potom zvolna těžkým poušť se ozve stonem,
jak by noc si vzdychla posledním svým skonem.
Ne – to vstává lev, král pouště, temnou dálí
jako rachot bouře jeho řev se valí.
Bez naděje srdce, nitro beze žele,
ani slzy v oku, ani chmury v čele.
Ani kmitu vášně hruď již nepocítí,
snad zde anděl lásky sdusil všecko žití!
[55]
Potom zvolna ret se těžkým ozve stonemstonem,
jak by hruď si vzdychla posledním juž skonem.
Ne – to vstává smutek v duši, její dálí
jako trouby soudu jeho hlas se valí.
56