Stojí dítko u špitálu
pláče u vrat dlouhý čas;
nač tam stojí, nač tam pláče?
Proč na bránu tluče zas?
„Hledám tady matičku svou,
„ó jen doveďte mne k ní:
„sem zanesli mi ji lidé
„jednou v chvíli polední.“
„Bůh tě potěš, nebožátko,
usuš uslzenou líc,
litujem tě, dobré dítě,
matky však tu nemáš víc.
Matka tvá spí tvrdý spánek
za bílou zdí věčný čas!“
Tak dí k děcku starý vrátník
a zavře mu bránu zas.
Před špitálem dítko stojí,
pláče, klepá, tluče dál,
nebožátko nerozumí,
co mu vrátník povídal.
A když večer nachýlil se,
zpět jde dítě k bábě své:
ta o dítě osiřelé
místo matky pečuje.
Ale krátký má jen spánek,
vstává si hned po ránu,
ku špitálu znovu spěchá
a tam tluče na bránu.
„Smilujte se, dobří lidé,
otevřte mi lidičky,
nemohu být opuštěno,
bez své drahé matičky.“
„Vím to, ubohé ty dítko,
matička jak drahá je,
tobě odešla však matka
k Pánu Bohu do ráje.“
A když vrátník bránu zavřel,
stojí sirotek tu sám
a přemýšlí, kde jest ráj ten,
která cesta vede tam.
A jak boso tady stálo,
běží dítě, nelení,
spěchá polo naho dále
přes trní a kamení.
Koho potká, s pláčem ptá se,
jde-li dobře „do ráje“,
a již spěchá zase k předu
polem, dolem přes háje.
Kadý spláče nad dítětem:
„Marně, dítě putuješ,
daleká je cesta k ráji,
tam za živa nedojdeš!“
Ale dítě nedbá řečí,
nedbá slov těch varovných,
stále běží polem, hájem
a po skalách nerovných.
Když pak slunko zapadalo
a noc přišla v údolí,
k mandelům si zašlo dítko,
co tam stály na poli.
A jak zvonek z dálné vížky
až ku dítku zazníval,
domodlil se siroteček
a v nejbližší chvíli spal.
Spal a snil zde o matičce,
o nebičku, o ráji,
a jak s ním a s matičkou si
anjílkové zpívají.
Sen však minul, jitro vzešlo,
skřivánků zní v poli hlas
a náš dobrý siroteček
hledá cestu k ráji zas.
Potkává zde onde lidi,
někteří ho litují
a jiní mu kousek chleba
milosrdně darují.
Tak putuje siroteček
od dědiny v dědiny,
outlé nožičky jsou chůzí
téměř samé modřiny.
Spoceny jsou řídké vlásky,
tvaře bledé, vychudlé,
a sukénka i šáteček
v parnu denním vyrudlé.
Tak čtrnact dnů uplynulo
co sirotek z domu šel,
aby cestu k nebes ráji,
aby matku vynašel.
Avšak čím dál ubírá se,
čím dál světem putuje,
tím víc blednou chudá líčka,
tím víc dítě běduje.
Aj tu za jednoho jítra
zvonů hlas zní stráněmi, –
před dítětem klášter stojí
se zlatými báněmi.
Sem své kroky siroteček
v nesnázi své uchýlil,
zde u brány klesl na zem,
jak se poutí vysílil.
Na práhu, tu stojí panna,
zbožná sestra z kláštera:
„Kde jsi se tu vzalo děcko
za ranního za šera?“
„Hledám, hledám drahou matku
polem, dolem, přes háje,
povězte mi, kudy nám k ní,
kudy mám jít do ráje?“
„Ty ubohý sirotečku,“
vece sestra velebná, –
pojď jen k nám a nám i tobě
dobré nebe požehná!“
A již vede do vnitř děcko,
chodbou se s ním ubírá,
když tu sklesne dítě zase
a jak anjel umírá.
Velký poplach stal se v domě,
zbožné sestry spěchají,
snášet léky, zdali dítě
při životu nechají.
Avšak marným všecken chvat byl,
všecka péče marna je:
siroteček našel cestu
ku matičce do ráje.