Podzimní píseň.
List usýchá a vadne,
za květem sprchá květ,
jak hvězdy v letní noci
bys viděl s nebe se chvět.
Tam dole ve žluté trávě
jak leží již v šíř a dýl,
ty všecky čekají na sníh,
by jejich hanbu skryl.
A jest jim jako srdci,
jež láskou zhrdalo dřív,
a potom nadarmo k sobě
ten svatý volalo div.
A jest jim jako srdci,
jímž zhrdla láska ta,
a nechala uvadnout všecka
v něm nadějí poupata.
24
Teď poslední kvítek s keře
se zavířil v šílení, slít’,
a člověk se rozpomíná,
čím jest a čím chtěl být.
Co mohl a co čekal,
kam zapad’ snů jeho let,
jak sbory divokých ptáků,
jež mizí v soumračný svět.
Ty sliby života jeho,
ty spálil krutý mu mráz,
a nadějí hnízda smetla
bouř divoká v první mu ráz.
A tužby k nebi se pnoucí
jak štíhlý topol ten,
blesk zasáh’ z osudu mračen
a rozrazil po kořen.
V těch smutných, mrtvých květech,
jež ztroskotal času let,
tu v každém rozbit leží
ach celý ohromný svět.
Tak vítězný, moudrý a skvělý,
jak vysněn člověkem jest,
jenž zápolil s božím soudem
o krásy a lahody čest.
V nich bůh se přiblížil světu
a země až nebesům,
v nich andělských křídel ozval
se pravěký, velebný šum.
25
Ó ty, jež stoupla’s v mé žití
jak paprsk dalekých hvězd,
co ještě mohu ti dáti
z těch bezkvětých podzimních cest?
Pojď, podej bílou mi ruku,
my půjdem v ten podzimní lán,
jsem smuten dnes tisíců smutkem,
a bolestí lidstva jsem štván.
Pojď, ve tvém modravém oku
kus nebe, jejž nezkalí mrak,
ten nes v to bojiště času
jak věčné naděje znak.
My budeme hleděti spolu
ten smrtelný na zápas,
jak mdle a smutně prchá,
co nedávno blažilo nás.
Jak všecko hasne a hyne
co v zemských zrozeno tmách,
jak v nový útvar se mění
ten krásnější dříve prach.
Co lidského, časného, záhy
to zpustoší jeseně pěst.
Však mnoho jest ve světě také,
co z kletby té vyňato jest.
Toť víra v mladém je srdci
a ctnosti a věrnosti jas,
jež láska přenese v nové
vždy srdce a živí tam zas.
26
Jak hrdlička mláďata svoje,
jež převádí ve slunný jih,
a s jarem sladší a krasší
zas domovu navrací smích.
Toť slunce, jež couvajíc od nás
kdes jiný zahřívá lem,
a dražší je ve svém skonu,
než v příchodu bylo svém.
27