Velké řeky – velké duše.
Velká řeka teče zvolna,
z hloubi smutně, temně hučí –
jest to píseň tichá, bolná,
jíž se velká duše mučí.
Velká řeka teče chladně
kolem květných niv a lesů.
Nekvetou jí růže na dně
a na bokách věnce vřesu.
Nahá skála v ní se shlíží
v mrazném, přísném pohrdání.
Srna k ní se nepřiblíží,
skřivan k ní se neuklání.
Potoky a říčky všecky,
v nichž se koupe vzdušná víla,
ten smích panen, šepot dětský
zhltala a pohubila.
Pohřbila v své šeré duši
pohádky a báje lesní
a teď spěje tichou hluší,
o vílách již lehkých nesní.
43
Je tak smutná – neuvítá,
co by srdcem v slasti chvělo,
časem pouze v ní se zmítá
utopené bílé tělo...
A tak zvolna spěje k moři
a v něm v neznámu se tratí.
Nazpět touží – bouří v hoři...
Ale už se nenavrátí.
44