Již zvolna tratí se ten záblesk růžový,
jenž tvář Tvou, Kriste, božstvím zlatil,
a soumrak nevěry, tak temně hrobový,
svět náš, se zdá, už navždy schvátil.
Již ruce poklesly, jež ku modlitbám pnul,
ó Kriste, člověk v zbožném hnutí,
vždyť hřeb těch dlaní Tvých se dosud nepohnul,
by uvolnil je k obejmutí.
Svět věřit přestává, že činem oděje
se Tvoje zvěsť o věčném míru,
a v hrob, kam pohřbívá vše svoje naděje,
tam hází také svoji víru.
A s hlukem hromovým, až chví se v nitru zem,
se řítí staré lidstva řády.
Co bude nyní dál, ptá lid se chvějným rtem,
kdo strhne svět v jho svojí vlády?
Duch lží, ten antikrist, svou bibli rozkládá
a láká duše nerozhodné,
za chvilku útěchy si srdce vyžádá,
je na kápí si bláznů vbodne.
Jen zisk a sobectví tu mrazně pučí kol,
ty ledné květy přítomnosti,
jich šťáva přehořká nezhojí cizí bol,
jen jed, zmar ona v sobě hostí.
Ty mlčíš, visíš dál. A marně jeden zvuk
my z božských Tvojich retů ždáme.
Mře člověk návalem těch žhavých vnitřních muk
a marně pouta pochyb láme.
Tak sám se potácí... Kam dojde v konec tak?
Zří jatka krvavá – svou zemi.
Na nebe upírá svůj vyděšený zrak,
a chladné nebe – hrob je němý.
Sám v sebe zadumán se bolem opíjí,
dál pádí, oděn v lesť a zradu,
na bratra tasí meč a pušku nabíjí
a krve zná jen divou vnadu.
Je vesel na povrch, co v nitru rve jej hlod
a palčivá jej hrůza sžírá,
zří, bez cíle jak dál se nový rodí plod,
a starý rod bez těchy zmírá.
Nač tedy žíti dál? Nač trpět, pracovat
a tíhu žití dále nésti?
Jeť dávno ztracena, již člověk slýchal rád,
Tvá zvěsť o božské říši štěstí.
A bolněj’ nežli Ty, na kříži stenaje,
se svíjí, s trnového lože
ten výkřik děsivý tu letí do kraje:
„Ó proč jsi opustil mě, Bože?
Já marně, bohové, vás k pláči vyzýval,
ty bohy starých, slavných bájí –
zda Zeus či Jehova mi jaké těchy dal?
Jest ticho v Olympu i v ráji...
Jsem ztracen! Není dne a není vzduchu kol,
a v tmě, jíž krvavý žár září,
ční Mamon kovový, a v zoufalý náš bol
smích cynický mu kmitá v tváři.
Má dcera poklesla, má choť mě zradila,
syn můj je vrah a zrádce bídný,
mých zásad základy rez pochyb rozryla,
a nikde paprsk těchy vlídný!
Já také poklesnu – vím, ve zločinu sluj,
v mých očích tma, mé srdce puká,
přec ještě jedenkrát tu volám: Bože můj,
ó jsi-li, zadrž tvá mě ruka!“
A náhle jakýs hlas tak milý, dojemný
mu srdce vnadí v sladké tuše:
„Já jsem! Ve srdci tvém ten zachvěv tajemný
to má je jsoucnost, moje duše.
Jsem stále u tebe! A bys se vrhal v kal,
mně neujdeš – já najdu tebe.
Pojď ke mně, znavený, bys sobě odpočal,
své srdce dám ti – smutných nebe!
Ó nestyď za slzy se, nechať kanou jen,
já také hořce plakal kdysi.
Tys trpěl, zápasil, ty budeš vykoupen,
má láska tebe z mrtvých vzkřísí.
Ó pojď – je země klam a vše zde smrť a hrob,
a jinde není těchy žádné,
a není spásy, leč u kříže mého stop –
svět celý před ním jednou padne!
Ó nech je smát, se rvát a proklínat svou tíž...
ty zoufalé, ty osamělé –
můj puká vetchý kříž a k vám se kloní níž,
a já obejmu lidstvo celé!“
A budoucnosti Bůh tu Kristus visí dál
nad přítomností vlny zrádné,
sní o člověku dál svůj sladký ideál,
že celý svět mu v náruč padne!