Jedna hora vysoká je a druhá je nízká –
někdo z vědy hlavu ztratí, někdo teprv získá.
Někdo pořád aoristy stihá jen a trousí,
a ti, kdož jsou hodně tupi, aspoň jazyk brousí.
Tomu v mozku perpetuum mobile jen vrtá,
a ten hledá v kozím bobku přírodu a škrtá.
Ten se zblázní Ludolfinou, onen svatým písmem,
jeden zlobí čísly boha, jiný katechismem!
Ten je lidstva dobrodějem bez Cukrů a Randů,
jiný hledá bakterie a dělá mu švandu.
Na tom světě vše se plete, víří od počátku,
oko lidské ohřívá se rádo na pozlátku.
Kdo chceš o hlavu být větším než my lidé sprostí,
aspoň doktorem buď juris – a máš po starosti! –
Orang Utang, to je mudrc, jakých vidět zřídka:
v jeho těle není stara věru ani nitka!
On je původní skrz na skrz, nový jako z brusu,
dosvědčit to může každý z antikvariusů.
Jeho sláva nezná hranic, světem lítá všady,
on je Darvin, Edison a „Hanzi“ dohromady.
On před Chuchlí na hromádce na té slavné skále
španihelkou bakterie odkryl nenadále.
Bakterie předpotopní, jak vajíčka ptačí –
na popis mu papír dělat Wiesner nepostačí.
Kolik archů zaujal jen přeučený úvod,
že byl v době trilobitů nejspíš jejich původ,
že to nejsou bakterie jen tak obyčejné,
že nenašel v širém světě – ani v Nuslích – stejné!
Všecko samé slušné bříško, nikde žádné hlavy,
že prý je to blízko Prahy věru zázrak pravý.
Bez mikroskopu prý poznat samé nové rody –
nejspíš bylo v pravěku již moc té pražské vody!
Slavný sbor Matice české hned mu členství dává,
s prominutím tax – a ze všad slyšet: Sláva! sláva!
Na konec pak, by svět celý užitek měl z toho,
usnesli se profesoři pražští do jednoho,
aby podle vynálezce ony bakterie
na věčnou se paměť zvaly Orang-Utangie.
Pak je na fakultu dali přinést sluhou Hopem,
by se na nich občerstvili novým mikroskopem.
Ach, jak péru vypsati lze věrně, vzletně, platně,
jak ty pány napad „švindl“, jak jim bylo špatně!
Mikroskop jim z ruky vypad, roztřískal se v „drobky“,
a zuby jim drkotaly: To jsou bo-bo-bobky!...