SANDÁLY
Dle východní pověsti
1
Kde Tigris modravé své vlny hází,
a smuten plyne rajských od sadů,
tam obraz hrdý po vlnách se plazí,
to obraz slaveného Bagdadu.
Ba slavným Bagdad! Ne snad dějinami
v měst značných popředí jest postaven,
aj jediným jen mužem oslaven,
však takých mužů málo mezi námi.
Vždyť dobýt mocným činem slovútnosti
věc obyčejná jest a hříčkou patrnou;
však tíže, velkým býti v maličkosti
a slávu získat věcí chatrnou.
Jak jeden, nalezavou že měl hlavu,
a jiný, jinde že měl za lubem,
náš veliký muž získal sobě slávu –
aj, divte se – svým pouze obuvem,
Nuž, Kleio, zvučně zapěj o své pýše,
rci jeho stav a vzpomeň na jmeno,
vždyť hrdým péro, kdy to jmeno píše,
kdy kreslí čin, už mní se zvěčněno.
Kdož Abu’l Kásem Tanbúryho nechválí?
Bylť malého on otce velký syn,
a jeho slavný byl a velký čin,
že sedm let jen jedny nosil sandály.
367
Snad kolem úst ti hraje úštipek,
a ptáš se, jak moh toho docíliti?
Ba musel sobě ovšem připíliti,
kde díra byla, dát zas příštipek!
Však píle zvláštní, moudrost věhlasná,
jak známo, díla tvoří úžasná.
A obuv ten byl vbrzku po Bagdadě známým,
že kusův chová v sobě tisíce,
a přeuměle slepen Abuem jen samým,
že každou obrazí čtvrt měsíce.
A dál a dál se pověst šíří slavná,
že vidna všechna nebes znamení,
a píle muže tkala neunavná
i všechny stupně slunce zatmění.
Však kdo můž moudrost takou prozpytovat,
neb přezřít moře dálnou hladinu?
Kdo může odkrýt, co chceš tajně chovat,
myšlénkám cizím hledět do klínu?
Já myslím – epigonův řeč je drze smělá –
že Abuovi navzdor moudrosti,
než nechal sandál k slávě dorosti,
přec hlavní snaha byla neuvědomělá.
Ach, jeho současníci byli tuze hloupí,
svůj život, jak to právě šlo, kupředu hnali –
vždyť z hospodářství národního nic neznali!
My povznesli se dávno nad ty troupy,
a známe drahokam i cenu ptačích trusů.
I Abu znal už vše a věděl, z malých kusů
a ze špatné i pohozené kůže
že velký, dobrý sandál slepit může.
Ba sandál jeho neouhledný, hnědý
je jistě základ národní té vědy.
V tom Abu uvědomělou měl snahu;
však náhody to bylo ovoce,
že v sandálech, když vzrostly po roce,
k své lebce těžké našel protiváhu.
368
Ba jeho lebka mnohá zlatá zrna chová,
a mysl čilá každým dnem zas nová ková!
My známe zlata myšlénkovitého tíži,
že sklání lebku dříve mladě svíží,
že každá moudrá hlava časem sklesla
v ta ramena, jež dřív ji hrdě nesla.
Upoután člověk k tíži líné hroudy
přec v myšlénkách svých světem celým bloudí,
a snad by křídla jeho v hvězdách šustila,
jen kdyby zbraňující zem jej pustila.
A Abu moudrý poznal, sandálův že tíže
jej blahodatně k zemi pevně víže,
že horování kazí neplodné,
a veden obrazností ducha básnického,
jenž pravým taktem pravé uhodne,
svým sandálem též lidi učit zkusí,
že vše, co v světě našem velikého,
i solidní svou basis míti musí.
Však kdo je moudrý, též si krásy váží
a krásu s činem spojit vždy se snaží,
i Abu, když tak na sandálu robí,
příštipkem krásné kraje nápodobí.
On střeží okem ráje obraz malý,
vždy připraven jsa, staň se cokoli;
hned všije obraz romantické skály,
kde zbvtečné se dělá údolí.
A věru, přírodě by bylo teskně,
kdy měla by tak tvořit pitoreskně.
Kdo v Bagdadu chtěl vyřknout vážnost, slávu,
a v básnickém to podat obalu,
víc nemořil si dlouho slabou hlavu
a užil Tanbúryho sandálů.
Že každé velikosti rostou protivníci,
měl protivníky své i Tanbúry,
a hlásat neštítili se, o hanebníci,
že sandály ty – pouhé nestvůry!
369
[2]
Překrásné ráno! Zlaté světlo denní
ty zlaté hvězdy od země už vzdálilo,
a tmavé nebe v zlato modré vhalilo,
a v chrám je spjalo duchem osvícený.
To nové světlo ve svém bujném dmutí
nového žití milý zárod chová,
a v jeho přemilostném obejmutí
už Tigris noční sen svůj dohučí
a kamenný se Bagdad rozzvučí
jak v bájných dobách socha Memnonova.
Vždy blíž a blíže lásky tón ten zvučí,
jak Bagdadu by srdce klepalo,
že k novému se ránu prospalo,
a nově starému se žití učí.
A každý měšťan blahým zvukům slouchá,
z úst šeptmo line se jak v zbožném kůru:
„Náš slavný Tanbúry je dnes už vzhůru,
to ulicí tak sandál jeho bouchá!“
Teď přichází! – Aj vznešená ta chůze!
To není mládí bez pravidel skok,
to moudrosti je odměřený krok,
jenž vznešenost můž obraziti lůze.
Ta postava! – Toť čára vlnovitá,
jak známo, nejkrásnější v přírodě.
Ta hlava! Jak by myšlénkami zpitá
se hýbe taktem v měrném pochodě.
Zrak jeho chladný, nevšímá si rána,
v něm věčný, svatý vzplanul pravdy den,
a nemá jisker víc, pouť dokonána,
jíž zhynul pro věk pochybností sen;
vous černý jenom místy bíle prokmitává,
jak stříbro rudou olovitou prosvítává.
Tvář jeho? – Kolkolem lid ticho šeptá:
„Dnes Abu zas se umýt zapomněl!“
370
Šat stejnobarvý trochu na svět reptá –
snad Abu na zašití nevzpomněl.
Vše pozdravuje, on pak hlavou kývá
a přívětivě vkol se pousmívá.
Tím vynikají geniové tiší,
že nemní být se druhů svých snad vyšší.
Vtom náhle – bůh ví, odkud se tu vzal,
ba jak by kouzlem ze země byl vstal –
muž malý kroku Tanbúryho brání,
a hlavu v pozdravení k zemi sklání.
„Ach odpustiž tvé oko milosrdné,
že kroku tvého zastavuju píli,
a daruj otrokovi drahou chvíli,
snad mysl tvá mým slovem nepohrdne!“
A Abu okem zkoumavým jej změří,
prohlídne od paty až do hlavy.
Kdo moudrým, pozná jistě z maličkosti,
snad z oka záře, snad i z postavy
a z ponahrblých nebo přímých kostí,
snad ze záplat či šatů z nádhernosti,
s kým jednat má, proč právě tomu věří.
Muž malý šat má čistě upravený
a ruce tenké má a vybledlé
a žádnou prací těžkou zohaveny;
zrak jeho plamenný se chytře dívá
zpod obočí, jež husté, prošedlé
tu chytrost jako přede světem skrývá –
a celá nahnutá ta postava
se jistě často s lidmi stýkává.
Když se teď mudrc do něj zahleděl,
zač má jej držet – věru nevěděl.
„Aj, prosím, rci jen, jak se pán ten zove,
jenž pozdravením svým mne poctívá.“
371
A mužíček se libě usmívá –
„Jsem dohazovač – neznáš, pane, mne snad více,
vždyť skupovali jsme už spolu za tisíce! –
Teď právě bych měl zase věci nové –“
Jakž mohl Abu, jemuž kořily
se celé kraje, jej si pamatovat;
však nechtěl zbytečně se dotazovat –
a pak je mudrc též vždy zdvořilý!
„Ach ano, už si dobře připomínám,
jsa roztržit teď zahádal jsem jinam!
– – –
– – –
372