Mne to už zase, otče můj,

Jan Neruda

Mne to už zase, otče můj, Mne to už zase, otče můj,
ku hrobu tvému pudí, a u hrobu ta pýcha zlá se v nás zas obou budí.
118 Jsme blízko zas i daleko, jak jsme si vždycky stáli, zas rozpínáme ruce své, bychom se neobjali. Jsme blízko zas, však v oči zas druh druhu nepohledí, zas velká láska pojí nás – a dělí nás zas ledy.