Až umru, přátelé, kéž je to dnes,

Jan Neruda

Až umru, přátelé, kéž je to dnes, Až umru, přátelé, kéž je to dnes,
ach pohřbete mne někam v temný les, kde šedé šero v nejjasnější den, kde chlad a chlad je v nejparnějším letě, 190 kam slunce padá hravým pruhem jen, kde v mechu nejdrobnější zvonek květe, kde zřídka jen si ptáče zavzlyká ne píseň víc, spíš bolné varování, a kam se z lidstva jenom utíká to nešťastné a němé milování.
Sám, sám jsem životem jak lesem šel, o štěstí, lásce měl jsem jenom sen, a píseň pěl jsem ve stesku si jen, – rád bych i mrtev o samotě dlel! 191