Ve východní záři

Jan Neruda

Ve východní záři
O lidstvo! Stověký tvůj o svobodě sen se mění v skutek, v bílý volný den, noc chmurných porob k západu se plíží – hoj lidstvo – lidstvo, den tvůj již se blíží! Obnažte hlavu, sehněte svou nohu, bijte se v prsa, plná panské pýchy: kněz Slovan sloužit národův jde bohu a odpuštění ždá za vaše hříchy. Bůh stvořil člověka a člověk splodil Kaina, Kain splodil bratrovraždu, porobu, poroba vrhla v lidstvo chorobu, a vzrostla podlost z ní ta všeprodajná. Ach vlny lidstva, dříve zrcadlny, jež kdys jen mír a volnosť, lásku pěly, se rozzuřily nyní, rozkypěly, [231] zášť – zášť jen hučely ty strašné vlny, brat stisknul bratra z panské choutky pouze, lid proti lidu hnal se v kanibalské touze, a místo hymnův luzna zapění o klenby nebes bilo úpění. Rozsázený jak proutí podél břehu stál Slovan v udivení ztrnulém; mír jeho vítán byl v tom boji zlém – svou vzteklou pěnou jste ho potřísnili, tak mnohý kmen jste urvali mu v běhu, i plnou záhubu jste jeho snili – o nesmírny jsou černé vaše hříchy, obnažte hlavu, sehněte svou nohu, bijte se v prsa plná hříšné pýchy: kněz Slovan sloužit národův jde bohu a v oběť zápalnou u zbožném chvění sám klade na oltář své velké odpuštění! Již samo srdce boží tím se rmoutí, že svoboda je lidstvu věčný sen, i vdechl bůh v to hybké slávské proutí a mžikem srostlo v obrovitý kmen. Jen dechem božím, čistou myšlénkou, ne násilím kmen povznes’ hlavu svou, však je tak obrovitý světa pán, že kdyby v rozlíceném, mocném běhu 232 stoup’ nohou svojí v lidstva oceán, vy jako pěna vystřiknete z břehu. Než – nebojte se – máte odpuštění! a třeba u vás lásky k Slávům není a třeba na nás posud plil váš ret – ne pomstu – boha lásky rodí Nazaret! Ten bůh, ten nechce panstva, nechce poroby, bůh lásky nechce přepychu ni chudoby, chce volnost, rovnost všech a všude – všude! A volnost, rovnost v světě širém bude, neb lásky bůh, by skojil touhy odevěké, již vdechl žhoucí život slávské duši měkké a milliony slávské lidstvu dal ku stráži. Když Slovan střeží, víc se jistě neodváží již nikdo rušit lidstva volný smír a strhnout volnost v starý hnusný vír – o lidstvo, stověký tvůj o svobodě sen se mění v skutek, v bílý volný den, noc chmurných porob k západu se plíží – hoj lidstvo – lidstvo, – den tvůj již se blíží! 233 Obsah
Kniha veršů výpravných Divoký zvuk7 Kolovrátek31 O Šimonu Lomnickém40 Jeník53 Mrtvá nevěsta61 Matka65 Rubáš68 Nestálí druhové72 Žena75 V zemi Mokha78 Dobrovolník80 Slaměný vínek83 Skočme, hochu85 Před fortnou milosrdných87 Dědova mísa89 Otrhánek91 Romance92 Průvod93 Při balletu95 Doňa Anna97 Jako do skoku98 Oběšenec100 O třech kolech102 [235] Poslední ballada z roku dva tisíce.a ještě několik104 Ask106 Allegorije108
Kniha veršů lyrických a smíšených Otci113 Matičce122 Anně128 N* N*136 Elegické hříčky139 Loretánské zvonky148 Z kraje150 Ohlasy italských národních písní158 Také růže smrt164 Z mělnické skály168 Vnitřní život176 Starý dům180 Mé efemérky181
Lístky „Hřbitovního kvítí“ I. Ze srdce183 II. Z divokých lásek192 III. Při zpuštěných strunách196 IV. Ze hřbitova203
Kniha veršů časových a příležitých Z času za živa pohřbených213 České verše217 Popěvky k vlasti221 Posláni na Slovensko224 Karlu Havlíčkovi Borovskému227 Ve východní záři231
E: až + mk; 2004 [236]