III. Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,

Jan Neruda

III.
Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
a studuju vlastní své rysy: ach vidím, že v skutku jsem ještě živ – já zapomněl umřít kdysi.
Však vypadám! Na sklo ať nadychám a jak chci je hedvábem stírám – pleť zvětralá, zmodralý, suchý ret, a v zkalené oko jen zírám. Ach vypadám! Jak bych byl v almaře, to po jara, po léta zpátky, kdes visel, a ve vzduchu trouchnivém tak vyšel již z módy i látky. Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř, jak moly bych kolem byl zplašil, a kdybych se potkal – já vyhnu se, jen abych se nepoprášil. [10]