I. Své čelo mi do okna vtlačila

Jan Neruda

I.
Své čelo mi do okna vtlačila
Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá – já vidím ji, zimu tu paní zlou, jak mlhavým prstem svým kývá.
Je ticho, je mráz a mdlá noha má si na prahu vykročit váhá, však zima po horoucí dlani mé již mlhavou rukou svou sáhá. A pozvolna ruku tu pozvedá a klade ji kolem mé šíje – ta vražedná žena! vždyť cítím již, jak ze prsou dechy mi pije! A cítím, jak v ledovém objetí tvář bledne, ret rychle jak chladne, jak tepna se ve skoku zaráží a srdce jak klesá a vadne. [61]