VII.
Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,
Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,
jaká vůně byla v lesích,
jaká zeleň po lučinách,
jaké modro na nebesích!
Co si v prsou písní hrálo,
co jich na rtech poletalo –
vše mi v světě v píseň zrálo,
vše a vše se zpěvem stalo!
Myšlénka v zpěv proměněná
zvonila jak ocel zvoní,
šuměla hor nad temena,
jak když orel mraky honí.
Ach jak zněly mladé slohy
jasným zvukem, slyšny všude,
myslím, že z mých zpěvů mnohý
také přes hrob zvučet bude!
[69]
Přišel podzim – těžké časy –
náhle les víc nemá vůně,
lučina ne květů více,
nebe modra ve svém lůně.
Přišel podzim, dny s ním rmutné,
šerá rána, noci černé,
myšlénky v nich k smrti smutné,
nedozírné, nedoměrné!
Myšlénka se pírkem chvěje,
hlas se jako lístek třese,
a co teď ret slabý pěje,
víc se přes hrob nepřenese.
70