Tak tiše vešla z nenadání,
a já ji cítím, jak se dívá,
jak stojí přísná, zádumčivá,
a ohlédnout se bojím na ni.
Teď za mnou stojí. V cestu moji
jen stín svůj mlčky položila.
Vím, chce i touhu, jež mi zbyla
jak svadlá myrta na závoji.
Kdys přicházela s prškou květů,
a do mých snění bouřně vpadla,
zlomila větev, která chřadla,
a deset za ni dala světu.
Kdys vybíhal jsem vstříc jí zmámen,
jak její píseň z dálky zněla.
Má jarní setba vzešla celá
i tam, kde do ní padl kámen.
Teď přišel červen, bude zrání –
a moje mladost za mnou stojí,
je na odchodu, mlčky stojí,
a v mlčení je vyčítání:
Má vzešlá setba nedozrává,
a přece byly dny tak slunné;
teď za dnem den se k létu sune,
leč ke žni žádný nesvolává...
Ó, slunce hřálo, věru hřálo!
Však noci byly dlouhé, teskné,
z těch, jimiž hvězda nezableskne,
a vichrem to v nich hučívalo.
Když klasy kvetly, nejvíc válo,
že někdy i ty polní máky
v těch mrazných nocích svadly taky.
To se už ke žním schylovalo...
A už tu moje mladost stojí
a přísná mlčí, jen se dívá,
tak s výčitkou, tak zádumčivá!
A touha šeptá v nepokoji.
Jen jedna, a již poslední je:
mít ještě sílu jíti polem,
jež bez klasů mi vzrostlo kolem,
jít navečer, než den se skryje,
a aspoň květy, když ne klasy,
si v kytku svít, a v zapadání
poslední paprsk chytit na ni,
nést v podzim aspoň tuchu krásy!
Stín přede mnou a mladost za mnou,
má mladost, sama stín už němý.
Vím, jistě vím: teď odnese mi
i poslední mou touhu klamnou.