MODLITBA.
Noc hluboká na svatou českou zem
ukládá věnec nesmrtelných hvězd,
zem rodná spí, klid v drahém srdci svém,
a každý povzdech rosnou perlou jest.
I český lid se v spánek ukládá,
a v rány hrozné tichý smír a klid
a hvězdná záře zvolna upadá,
že netušíš kol tisíc srdcí mřít.
V tom velkého cos chvěje noční tmou
jak cepů dunění a pozdní zvon,
a letí k hvězdám s písní hlubokou,
již šeptá nyní retů milion.
To český sedlák teď se modlí v snech
za rodný kraj, jenž staletí již klet,
ta modlitba jak velký, svatý dech,
jak anděl bílý klesá v hvězdný svět.
Je čistá jako poraněný pták,
kteréhož pláči nikdo neodolá –
a přec ten lid náš, v slzách drahý zrak –
tak staletí již marně k nebi volá! –
11