OLTÁŘ.
Vždy v meziaktí prázdnou na terassu
snít chodím na chvíli, kdy hvězdy mrazné
v noc planou jako v ženy tmavém vlasu
svit démantů. To světlo až v mé prázdné
vždy srdce pálí, úsměv ničí v líci
a v srdci budí jednu píseň zoufající.
Mně chrámem zdá se být to nebe hvězdné,
v něm jako oltář černý do tmy vstává
zjev Hradčan majestátní, v noci bezdné
tam divné stíny zrak můj rozeznává,
a jako smutné svíce u oltáře
tam z hrobů českých králů mystická plá záře.
A vidím, jak před oltářem tím modlí
se český lid v chalupách chudých, bídných,
před oltářem, jejž znesvětil vrah podlý
přemnohou vraždou, kdy pohled hvězd klidných
to smutné jeviště mi ozařuje
a mého bolu moře v novém přílivu je.
Mně je to oltář přesvatý, v němž leží
prach našich králů slzou posvěcený,
a lvové z kamene tu svatosť střeží.
A nad tím oltářem v klid nezměřený
jak bílá hostie v tom měsíc vchází
a zvonů teskný úder srdce moje mrazí.
49
Jak v prosbě zoufalé dvě spjaté ruce
mostecké věže smutně do tmy planou;
a myslím vždy: to lká kdos v staré muce
zde po staletí pro tu matku štvanou.
Pak noc jde, hvězdy démant v tmavém vlasu,
měsíce světlo padá na terassu.
50