PÍSEŇ.
Rád slyším ženců zpěv tak tklivý, něhyplný,
kdy českým krajem letí v dál nad klasů vlny,
kdy zvonek večerní hlubokým tónem padá
v lada.
Ten zpěv, to lidu mého slavičí vzdech tklivý,
kdy šero ukládá se v zádumčivé nivy,
kdy dívky cestou jdou, nad níž se měsíc chýlí
bílý.
Co tklivé poesie v zpěvu tom se třese,
kdy v stříbře měsíčním kraj celý zachvěje se
a ženci, žnečky jdou, smích tklivý, laškující
v líci!
Pak jen u oken chat se postavy dvě chvějí,
to milující jsou, on tiskne ruku její
a slza měsíce níž na čela jim padá
mladá.
Tak život pohádkou jim plyne v snech a práci...
A mysl má vždy k bílé cestě té se vrací,
kde mladých lidí sbor se ku vesničce tísní
v písni.
61