MARKÝZA DE POMPADOUR
[69]
I.
Mademoiselle Poisson má oči, které zmatou
svou barvou záhadnou a svými úsměvy;
cos horoucího dlí za mladostí jich zlatou,
za pestrým vějířem jak ňader záchvěvy.
Sní Jeanne Antonie, tak útlá, křehká, bledá
jak ranná větevka, jež rostla v skleníku,
sní ctižádosti sen, jenž pokoje jí nedá,
v kov jeden taví vše v svém krutém tyglíku.
Let devět bylo jí, když kartářka jí řekla,
že její miláček – oh, zticha! – bude král.
Však toho mademoiselle se nijak nezalekla.
Jen sníti počala a mlčky hledět v dál...
A madame d’Etioles ve snění pokračuje,
jež nikdo netuší za čarným úsměvem,
za očí záhadou, jíž stále okouzluje
kruh přátel vybraný i s panem Voltairem.
Uprostřed bohatství a měšťanského štěstí
na sídle rozkošném zrá žena, zrá i sen.
70
Manželku pachtýře tak leckdo chtěl by svésti.
Však ona touží jen, by král byl okouzlen.
„Jen s králem nevěry se mohu dopustiti“,dopustiti,“
dí často s úsměvem a hledí výbojně.
Přátelé nemohou se dosti nadiviti.
A manžel vedle ní usíná pokojně.
II.
Psi lovčí štěkají a hrabou bujní koně.
Všem klnou pikéři a rohy volají.
Skla zlatých kočárů. A slunce křeše o ně
podzimní ohňostroj. V nich dámy skrývají
za šminkou červenou své bledé žárlivosti,
a ctižádostivost jim zatajuje dech.
To dvorní společnost a lesk a povyk hostí
okolí zámečku, kde král je na honech...
Sne, marný nebudeš! Zrak záhadný, jenž svádí,
z azurné karrossy, ze stínu vějíře
a z líčka bledého zří toužebně a krádí,
když svede náhoda s ní krále-frejíře.
71
Sne, marný nebudeš! A hněv tě nezastraší
hraběnky z Châteauroux. Či není mrtva již?
Nad dcérky kolébkou se madame hrdě vznáší:
s rtů děcko pouštějíc snu jimi líbá číš.
A na maškarní ples již rozechvěna spěchá,
jejž Paříž pořádá ku poctě dauphina:
Domino útočí a král se dobýt nechá.
Šarvátka koketní je dobře svedena.
Krajkový šáteček král zdvihne na památku.
A maska zrazená se štěstím prchá svým...
Již samozřejmé jest, že madame po té v krátku
poprvé večeří s Ludvíkem Patnáctým.
III.
Dni míjí. Král se zdá, že milenky se bojí.
Jak hadi syčící se plíží intriky.
Dlí madame v úzkostech a v krutém nepokoji.
Což zapomenul král snad sladké na rtíky?
U dvora bigotní se svobodáři vedou
boj tiše urputný. A Binet, komoří,
72
u krále pracuje pro příbuznou svou bledou.
Má těžkou volbu král. Však přece zahoří
po kráse záhadné svou živočišnou touhou.
Po druhé večeři se madame stěhuje
pod střechu versailleskou... Vidinou pouhou,
sne drahý, nebyl jsi! A pachtýř putuje
kam’s vyhnán z Paříže... Jak stéblo anemické
chví v loktech hladových se madame, prosta chmur...
Tu do pole jde král. Však psaní rozkošnické
jí posílá: à la marquise de Pompadour.
Již skvoucí komnaty jsou pro ni připraveny.
Již představení den u dvora nadešel.
Marii Leszczynskou dojímá půvab ženy,
jenž před královnou tu se naposledy rděl.
IV.
Jak hadi syčící! Jak smečka při štvanici!
Což Versailles nezazní vítězným hallali?
Oh, nesmí budoucnost o našem dvoru říci,
že usurpátorku jsme klidně přijali!
73
Zbraň každá dobrá jest. A dauphin jazyk plazí,
a zuří Maurepas. Květ hrdé gracie
dam dvorních pošklebkem se zlomyslným kazí,
pod šminkou neuschnou div líček lilije.
Kde kdo zná pamflety a klípky o rodině,
a Versailles šepotem se chvějí guerilly.
Však sílu studenou má útlá vévodkyně
a neodpovídá na prosby z bastilly.
Král pouze na lásku má velké požadavky
a mlčí v rozpacích ke každé urážce.
Leč tajná intrika se mění v chybu lávky,
jde v exil Maurepas po kruté porážce...
Sne drahý, jsi, oh, jsi teď skutečností dlouhou!
Co na tom, trním že jde cesta ke kvítí!
A paní markýza je novou jata touhou:
Chce srdce královské, oh, srdce dobýti!
Ta žena vymýšlí si steré hříčky lásky
a steré kulisy, hle, staví lačnému.
Pro chvíle v ložnici své mění čarné masky,
na divadle mu hrá a při mši zpívá mu.
74
Však, touho, marna jsi! Vše Ludvíku se líbí,
leč pranic do nitra se jemu nevplíží.
Dí lid: Je bez srdce a vnitřnosti mu chybí
jak jeho pomníku tam dole v Paříži.
Oh, touho bláhová! Oh, ženo s krví chladnou!
S tvou křehkou gracií je brzy hotov král.
A číhá intrika za portiérou zrádnou.
Dnes paní de Choiseul král účes pocuchal.
V.
Tož touho, marna jsi! A bylas pokořena!
Ač paní de Choiseul již ve vyhnanství dlí,
markýzy každá noc je pláčem naplněna,
a úzkost jímá ji před jitra nevolí.
Jsou marni lékaři. Nemůže s králem v zápol
o vavřín milostný jít se svým uměním.
Nechť tedy nezmarný té jeho krve plápol
má denní kořist svou teď v Parku Jelením.
Ty ženy nebudou jí aspoň nebezpečny,
když lásky vzdává se. Však moc má dosud svou!
75
A cítí markýza, o vavřín jiný, věčný
že sílu v zápas má a ručku železnou.
O vavřín slávy teď se útlá bude chvíti
a chrabrá ničeho se cestou nelekne.
Netřeba sníti již, jen duchem svým se skvíti,
jenž krášlí září svou i stezky nepěkné.
Již Voltaire, Diderot a Rousseau, Montesquieu
jsou vděčni markýze s malířem nejedním.
V gracii rokoka kus její duše žije.
A Sevrès svědčí tu o duchu obchodním...
Však, cíli nejvyšší, tě ještě dosáhnouti!
Tě, moci, která hráš si jako s loutkami
s ministry, s vojáky a dech svůj slyšíš douti
jak moře drtící vše svými vlnami.
A útlá ručinka po cíli sáhá směle,
vše svírá prstíky, co mohlo býti snem...
Však, běda, v cíli svém má svého nepřítele.
A pouhé neštěstí jest spolek s Rakouskem.
76
VI.
Vše prohráno a lid se chystá k rebelii.
Král po atentátu má sklony k pokání.
Jsou mrtvy illuse. A noc, v níž zle se svíjí
nemocná markýza, jim hranu vyzvání.
Dlí v Choisy v horečkách. A vzpomíná, jak snila
o králi, o lásce a kterak pro slávu
své štěstí veškero a mládí promarnila,
by zřela marnosti teď v krutou dálavu.
Je hořko markýze. Však ve dne dál se hrouží
ve státní listiny. A nezapomněla
ni ctižádosti své a naposledy touží –
by v zámku královském své oči zavřela.
Do Versailles vrací se, kde vládla věčně štvána
pro triumf poslední... Tu, na rtech drobný smích,
se šminkou bezvadnou a dobře učesána
s farářem madeleinským o věcech posledních
jak malý filosof se chvílkuchvilku ještě baví
v den dešťů dubnových, jež srdce uhasí...
Za vozem pohřebním král dívaje se praví:
„Dnes madame na cestu má špatné počasí.“
77