AMATERASU-O-MIKAMI
[11]
Oh, měla osmkrát pravdu plavá Amaterasu,
vznešenost zářící s nebes, zlatá bohyně slunce,
že konečně rozhněvala se na nenávistného
a zlého bratra Susanoo, který ve mracích vládne
a závistivě honí temná a smutná svá stáda
vždy před tvář její, když se usmívá nejkrásněji
a nejvroucněji líbá moře, zemi a břehy.
Proč bouře zlověstný bůh ten pronásleduje stále
ji, která miluje jas a pohodu a ticho,
kypící život všeho, jenž se v paprscích jejích
ke slávě země rodí, uzrává jejím dechem
a hyne ve své chvíli s polibkem jejím na rtech?
Proč nečeká se svou zlobou, s pochmurností svou věčnou
před jasným prahem světla, dokud nestopí ona
do moře poslední záblesk horoucí nádhery své?
A proč se nebeských hříchů dopouští ve svévoli:
rýžová pole ničí, hráze a příkopy kazí,
zvířata mučí a bahnem zanáší posvátná místa?
Oh, měla osmkrát pravdu Amaterasu-o-mikami,
že konečně rozhněvala se a opřela jeho zlobě,
nešetříc celou přísností, nevybírajíc slova.
12
Než, běda! Susanoo, nehorázné to mužství,
nic nepochopil z jejího spravedlivého hněvu
a zesinal divým vztekem a zuřivě rozlítil se:
Země se třásla v základech, moře vzdouvalo vlny,
jak láteřil, bouřil, hromoval bezuzdným svým basem;
zdálo se, hadi že syčí, meče sviští a luky,
když na konec už jen sípal se svého mračného trůnu;
a vše, co na zemi zaleklé vztyčovalo se k výši,
teď ohýbalo se, padalo, hroutilo, lámalo se,
ve víru octli se lidé, stromy, zvířata, trámce,
jak šíleně mával rukama a nohama tepal mraky.
Až lekla se toho vzteku plavá Amaterasu.
A vidouc, že marno by bylo zápasit s neurvalostí,
hrdě se odvrátila, odešla uražena
a v jeskyni mizíc zavřela za sebou skalní bránu.
Té pohromy! Mladý život pohřbila ve věčné šero,
Izumo, Jamato, Kyušu pohřbila ve věčné šero
ta, bez níž pohody není na zemi, na nebesích,
Amaterasu, slunce, vznešenost uražená.
Kalichy květů svých svěsily byliny pestré a sladké,
tesklivé ticho nastalo v hájích bambusových,
13
zvěř zalezla, ptáci se skrčili, stromy svěsily listí;
odcházel život s ostrovů zbavených milostné záře.
I s nebes odešla radost. Vládlo tu šero s chladem,
v něž marně pán tiché noci, Tsuki-no-kami, měsíc
ze svého hvězdného stanu vysílal studený svit svůj.
Té pohromy! Toho smutku, smutku všeho, co žilo!
I osmkrát sto tisíc bohů leklo se, zasmušilo.
A osmkrát sto tisíc bohů sešlo se k poradě vážné,
neb vrátiti měli nebesům vznešenost zářící shůry,
vylákat, usmířiti plavou Amaterasu.
I vymyslili si šperky a pruhy krásných látek,
by jimi ověnčili věčně zelený stromek
všem bohům milé sakaki, který pak postavili
před zavřenou skalní bránu. Amatsumeori
ze železa spadlé hvězdy vytepal zrcadlo skvostné,
by se v něm shlížeti mohla zlatá bohyně slunce,
praboha Izanagi dcera z levého oka,
až s vyzdobenou svou krásou vrátí se v zenith slávy.
A, zatím co jeden za všechny vzýval vznešenost skrytou,
14
jež skulinou v skalní bráně paprsky vysílala,
milostná, veselá Uzume jala se tančit a zpívat
s kyticí rolniček v ruce, s vlasy rozpuštěnými
a s ruměncem roztomilým na svých buclatých tvářích.
Prosebně vztyčovala své bílé okrouhlé paže,
prstíky růžovými prosila, lákala, zvala,
životem kolébajíc rozkoše slibovala,
na květu motýl byla, jeřáb, jenž k slunci se vznáší,
tančila nesmírný smutek oblohy, země, bohů,
tančila radostnou naději oblohy, země, bohů,
tančila prosbu a smíření, pohodu nebes i země,
tančila životem, pažemi, prsty veselost života v slunci.
Tančila, zpívala: „Pohleďte na onu skulinu, bozi,
v ní zjeví se k radosti naší vznešená nebešťanka,
aby se potěšila pohledem na naše skvosty.“
V tom však jí ohnivost tance kimono rozhalila,
že bozi zahlédli náhle Uzume půvaby tajné,
a píseň o skulině nabyla zvláštního smyslu.
Tu osmkrát stotisíc bohů na ráz propuklo ve smích
a osmkrát stotisíc bohů smíchem se otřásalo,
že mocně se chvěla obloha, že mocně se chvěla zemězemě.
15
I neodolala nyní již plavá Amaterasu
a skulinou v skalní bráně zahleděla se na svět,
jenž přes její nepřítomnost dovede býti tak vesel.
Však s úžasem spatřila slunce, vstříc jí zářící mocně,
veliké, smavé, žhoucí právě jak ona sama,
neb na pokyn bohů Uzume jí zrcadlo nastavila
a volala na ni, že našli novou bohyni plavou,
velikou, smavou, žhoucí právě jak ona sama.
Tu lekla se Amaterasu, z jeskyně ve hněvu vyšla.
Tož bohové docílili, čeho si tolik přáli.
A rychle, pozorně obstoupili zlatou bohyni slunce
a hodili za ni provazec pletený z rýžové slámy,
by nikdy se nesměla již vrátiti za skalní bránu.
Tak vrácena byla světu plavá Amaterasu,
vznešenost zářící s nebes, zlatá bohyně slunce,
praboha Izanagi dcera z levého oka.
A od té doby, tak dávné, všichni, kdož milují slunce,
milují zpěv a tanec, zrcadlo v rukou ženy,
zelenou ratolest, sakaki, a porozhalené roucho.
16