Obraze luny ztuhlý v spěži hladké,
na líci zrazuješ kus nebes jemně,
na rubu zryt jsi představami země,
jsi důvěrník i symbol duše sladké.
Vše důvěrné a prchavé a krátké,
lesk slzí, úsměv zpívající němě,
žár čekání i smrti bledé sémě
ty přijímáš a pevným činíš vratké.
Se ženou nejvíce jsa spřátelený
– ba, přísloví dí, že jsi duše ženy –
líp nežli muž i tělo její znáš,
půvaby z temnot, úbělu i nachu.
Kdo věří tedy bláhovému tlachu,
že co jsi přijal, v hloubi nechováš?
Když samuraj navrátil se z Jeda,
tu domů spěchá k půvabům své žínky
a dárky ovšem nese, cukrovinky,
a zrcadlo, jež jako luna bledá
se leskne stříbřené, o němž ni zmínky
však není v Macujamě... K tváři zvedá
je mladá žena. Zvědavost jí nedá:
Čí je to úsměv, svěží půvab žínky?
A rdí se, když jí praví: Tys to sama...
Tu ukryla je. Před smrtí až dala
je dceři své, by příliš neplakala...
Tak ráno, večer dcerka mluví s matkou...
Když otec přistihl ji, ptal se, chápal.
Cit měkký jal ho. Pověst dí, že plakal.
V Hakatě na Cestě vzývaných bohů
bronzová, mocná hlava Buddhy stojí
bez trupu, bez lotosu v jasném znoji
i v dešti krásná ve svém přísném slohu.
Skryt podstavec však. Neb až k bradě bohu
zrcadla k zrcadlům se v horu pojí.
Těch tisíců spěž dělník jednou spojí,
a celý Buddha v lotos vloží nohu,
usedne na Cestě modliteb... Dary
žen nesčíslných jsou ta zrcadla.
Žen nesčíslných vteřiny a tvary,
žen úsměvy a slzy, rty i ňadra
tak pohtlí spěž boha sladce mdlá.
A žena bude obsah jeho jádra.