O VĚČNÉ TOUZE
Nazí lidé na břehu a bílá plachta na jezeře,
nazí lidé pod stromy a v slunci ostatní vše.
Stokrát jsme to viděli jak dokořán dvéře,
jimiž nevstoupíme, z ráje vyhnáni byvše.
Bílá plachta svítí jak modlitba ryzí,
kterou stříbro jezera vysílá k zdroji světla;
nahá žena tak známá jest, a přece tak cizí
jako tropická květina, jež na severu vzkvetla.
Nový malíř také to maluje, kreslí, ryje.
Srdce stiskne ti ještě víc než staré malování.
Na moderním strandu však jiné zřel harmonie.
Proč se tedy k tropickým a vysněným vidinám sklání?
Jistě viděl tam obrazy štěstí, kouzla a změny,
v krásu soudobých slavností prostě se noře,
flirt a koupací kostýmy, eleganci a ženy,
jež jak z bulvárů šperky padají v moře.
Touhy věčné však nebýti! Bezejmenné? Božské? Lidské?
Básník zná ji a malíř ji bezděky ztělesňuje.
Ve sny vracejí se nám ženy arkadické,
země panenská, bílá plachta, jež po jezeře pluje.
357