I   Jak je to pitomé, když odvahy již není

Stanislav Kostka Neumann

Jak je to pitomé, když odvahy již není tě prostě políbit na jízvu růžovou, kterou ti na krku úslužnou rukou svou odhalil vídeňský holič. Člověk, toť poblouzení. Motýlem býti, přiletěl bych a sed na tenhle květ. Na tenhle květ? Nikoli: místečko malé na velkém květu sličném a tajemném, jenž ke mně večer chodí tichým snem, tvůj sladký bubikopf, ve chvíli nenadálé, a s ním ty oči tvé, v nichž hnědá milost plá. Laskavá? Zlá? Nač ti to povídám? Člověk je poblouzení, a senzibilita mu tančí na vlásku. V tom cizím městě zkrásněla jsi pro lásku, a tak mám recidivu básníkova snění. Hlouposti, řekni, probodni mě hnědým pohledem. Co s tím snem?

Patří do shluku

valčík, sál, karneval, tančit, polka, parketa, tanec, čtverylka, bál, piano

487. báseň z celkových 549

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. MLADÁ RYBÁŘKA (Karel Dostál-Lutinov)
  2. První kapitola. (Josef František Karas)
  3. Tajemství lásky. (Jaroslav Vrchlický)
  4. POHÁDKA PORCELÁNOVÉ FIGURKY (Antonín Klášterský)
  5. POŠLAPANÉ RŮŽE. (Antonín Klášterský)
  6. MŮJ IDEÁL. (Adolf Brabec)
  7. RODINA. (Antonín Klášterský)
  8. Pařížanka. (Emanuel z Čenkova)
  9. SONET. (Antonín Klášterský)
  10. ROMANCE Z 19. STOLETÍ. (Antonín Jaroslav Klose)