I
Jak je to pitomé, když odvahy již není
Jak je to pitomé, když odvahy již není
tě prostě políbit na jízvu růžovou,
kterou ti na krku úslužnou rukou svou
odhalil vídeňský holič. Člověk, toť poblouzení.
Motýlem býti, přiletěl bych a sed
na tenhle květ.
Na tenhle květ? Nikoli: místečko malé
na velkém květu sličném a tajemném,
jenž ke mně večer chodí tichým snem,
tvůj sladký bubikopf, ve chvíli nenadálé,
a s ním ty oči tvé, v nichž hnědá milost plá.
Laskavá? Zlá?
Nač ti to povídám? Člověk je poblouzení,
a senzibilita mu tančí na vlásku.
V tom cizím městě zkrásněla jsi pro lásku,
a tak mám recidivu básníkova snění.
Hlouposti, řekni, probodni mě hnědým pohledem.
Co s tím snem?
15