LXII
Ta neděle krásná mě zmučila,
Ta neděle krásná mě zmučila,
že pláču zas, kudy chodím,
tys byla tak strašlivě spanilá,
svět podoben plachetním lodím,
jeli jsme jakoby v krásnou dál
po mořské zelené pláni,
já se však pohlédnout na tě bál,
jak sluha na svou paní.
Ty žhnulas jak réva zrající
a hrozny voněla jsi,
mne touha drásala štkající,
když hladilas mi vlasy,
mě drásal stud, že jako zločinec
jsem tebou trestán tak strašně,
a z básně, ze snu nakonec
že zbyly mi jen vášně.
Ach, nesměti tě již obejmout,
když vedle mne dýšeš letem,
nesměti nikdy již s tebou plout
tím druhým, tajemným světem
a věděti, že mě opouštíš
zlákána krve snem novým, –
to hoře, ta muka se nedovíš,
a nikdy jich nevypovím.
97