LXXVI
Když mezi láskou a sudbou svou
Když mezi láskou a sudbou svou
jako mezi nebem a zemí
s loďkou svou houpáš se ubohou
s předtuchami a nadějemi,
jednou večer snad po špičkách
přijde host něžný k tvému hoři,
má rozum soucitný v zorničkách,
k osamělému zahovoří.
Nad smutek tvůj se nakloní,
zmučené ti políbí čelo,
stříbrem tvá samota zazvoní:
přátelství s tebou posedělo.
Svátečním pokojem dýše kout,
poseděl s tebou posel z nebe.
Slyšíš-li života struny dout,
sladko zapomenouti sebe.
A nitra čistého modrý květ
v plameni hoře nezaniká.
Láska se smířila s přátelstvím.
Srdce jen, srdce ještě vzlyká.
112