Před okny vinice tlela v polední peci,
a v cimře napěchován byl horký vzduch
na ohyzdné, utahané věci,
a na nich, mezi a pod nimi, nazdařbůh
těla ležela, pot a puch,
jak těžké mrtvoly.
Vše spalo, vnitřek i okolí
i naše tvrdá cihlová past.
Povlakem hustým jako mast
všechno sbratřoval prach.
Civěl jsem v sšedlou, zelenou dálku
jako mnohaletý vězeň – vrah.
Zavřel jsem oči, zapomněl válku.
Svobodná rovina zráním zardělá
kinematograficky mimo běžela...
A když jsem opět oči otvíral,
jako bych valil se do propasti.
Leč, když jsem dlaněma touhu s nich sňal,
jako by zbývalo cos tu z mého snu,
co oči mohly krásti.
Bál jsem se, že to rozplaším, až se hnu.
Tak divné na tomto místě, tak čisté to bylo,
že se mi v cimře všechno kol toho slilo
jako tma kolem světla;
mohl jsem hledati vzácnou, tajemnou bylinu,
jež odkudsi z hlubin našla kalnou hladinu,
vztáhla dlaň a zkvetla.
Souměrný krystal masa, živý a vlahý,
sluncem, které vypil, zasmědlý lehce –
nad špínou kolem tiše svítil panenstvím:
hoch to byl ještě, ležel přes pás nahý
na starém slamníku, nikoli hebce,
aniž slamník rděl se nad zločinem svým.
Té broskve obličeje se zlatými odstíny!
Těch jako černopláštník sametových, dlouhých řas!
Těch úst vykrojených z nejčistší malinové zavařeniny,
ohřívajících známý hlas!
Těch prsou zapečetěných jako milostné psaníčko
něžně a symetricky!
A těch všech ostatních věcí k dívčímu nakousnutí!
Na pupek po očku hledící, na bradu, na víčko
hmyz lučin snášel by se, na květ lidský.
Nebyli jsme snad někdy krutí
k němu, jenž v hájích měl spáti
a ptačími zpěvy probouzen
vstříc jitru jak rosa se smáti?
Dnes, jaký as byl jeho sen? –
Tak hledě na něho rozpačit, oslněn,
silnou jak příroda matkou být jsem si přál:
poslední veteš byl bych s něho strhal,
celého nahého v náruč nahou jal
a něhou mrhal
na mocných ňadrech úprkem jej nesa
šťastnější pod nebesa......
Pec vychladne, stisk rukou jednoho dne
cos nepřekročitelného mezi lidi vbodne.
Šel jako jiní. Vinice sesmutněly,
usnuly moruše, opadal akát.
Šel jako jiní. Rudý byl celý.
Chtělo se mu plakat.