X
Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká
Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká
ve věčném řetěze metamorfos
a unylé volání ze hlubin člověka,
v němž zajatá duše po Spříznění teple lká,
V mohutnév mohutné hymně do žítížití nám vpadlo přílivem sladkých dós...
v zbahnělém ovzduší, kde soumrak závoje tká,
ty horoucí tony slyším skloněn nad bílým znavením Tvých, milenko, pós,
a lokám panenskou svěžesť Tvé duše a z ňader Tvých vůni tuberós.
Ať societa mdlá nám škrtí vypráhlá hrdla,
hrdla vypráhlá starými výkřiky smutku –:
ve pyšném zánětu čela s kuplířkou půjdeme v půtku.
Ať buržoa řádí. Nám oběma pěsť v bojích juž stvrdla,
a v atmosféře, jež výpary slz a prolité krve je hustá,
dech harmonie křídly nás chrání a k pocelu sklání nám ústa.
[18]