Vločky jdou
Zatáhla se nebesa těžkou šedí sněhovou,
miliony vloček jdou, rozsypou se: hou, hou, hou,
se zemizemí se nebesa spojí sítí ledovou,
země ztratí špinavá unavenou barvu svou.
Radost svoji rozloží bílé plochy veselé,
neubrání se jí ni černé bory na horách,
a jen řeka kalná, mdlá jako z tuhy vyvřelé,
shltne vločku za vločkou, světélka, jež mizí v tmách.
Spadne k zemi velký mír s šumem skoro neslyšným,
„odpusťme si, co jsme si“ šeptly vrchy, pole, les;
bílé ticho ulehne se životem bezdyšným
v širý kraj a v širý klid vanoucí až do nebes.
Krtek spí již v doupěti, v hroudě strnul drobný hmyz,
zrno jasně vzklíčené čeká povlak sněhový,
holé stromy svírají zastavené proudy míz,
skála o svých nadějích ničeho již nepoví...
Přes noc spadne bílý div do polí a do lesů,
bílý mír a bílý jas, pokoj všemu stvoření.
K zásypům svým půjde zvěř, v oku klid a bez hlesu,
v hluboký a tichý žleb, kde se vzpomíná a sní.
Sní a čeká... Člověk jen v děrách svých a v ulicích
hladem, krví, mozkem štván šílenství svých nezmění;
v bílý den i v bílou noc řičí jeho řev i smích,
neustálý boj o život, neustálé říjení.
25