Andante
Pod mraky stůně dnes večer srpnový
a srdce mé
ve zvadlém větříku se chvěje větvoví
a srdce mé
jen tichou, tak zcela tichou písní večerní.
A stráně kolem zasmušile sní
pod hřívou lesů,
ztrativších půvab tajemných hlesů,
jež v měsících lásky rodí se z nich,
vzdechy a smích.
Je ticho a smutek a mlčení barev,
nemocné ticho pod mraky,
jakoby nikdy již ze šedých larev
nesměly vzejíti
v slunci se zaskvíti
motýlů pestré zázraky.
78
A myslí si nemocné srdce mé,
že sotva již někam dojdeme;
takový příliš lidský cit
jím počíná chvít;
jak tulák zbloudilý, skrčený v plášti,
myslí si s nejistou lítostí,
že nebude velkých již radostí,
ni velikých záští.
Že bylo by krásno se povznésti
nad radosti, žaly, neřesti.
Myslí si, myslí srdce mé
v nemocný večer srpnový,
chvěje se, chvěje srdce mé
jak unavené větvoví.
79