O, nechmuř se, až toto smutné kvítí
z kněh moudrých na chvíli tě vyruší, –
ty hořké kapky žalářního žití: – –
já psal je v touze léku pro duši.
Jak oči jsou, jež pláčem zčervenaly,
a přec by rády do úsměvu hrály.
Snad hudbu vzpomínek ti v duši vznítí
ty hořké kapky žalářního žití.
Nad zelenavým stolkem plyn mi zpívá,
a jeho leskem je tu útulněji – –
do lázně rythmů, jež tak konejšivá,
celičkou duší rozechvěnou spěji.
Mé horké srdce krotí stěny chladné,
že v šedi smutku oheň barvy vadne.
Mdle jen to někdy bleskne slokou tesknou,
jak v drobtech slídy, jež se v maltě lesknou.
Když příliv večerní se měkce žene,
a v západ mráčky září, krvavíce, –
kdos venku skřípky vzbouzí rozladěné
v banální nápěv, znící do ulice.
Na toulky noční vzpomínám si maní,
kde krásné illuse tvé navždy zraní
za žhavým oknem bědné krasavice
banální nápěv, znící do ulice.
Náš zvonec má tak nelítostný hlas,
zvlášť za večerů, když mne budí ze snů,
kam trochu pelu prstík Musy střás’
a vzpomínka na srdce krátkou vesnu.
Plyn shasíná pak, na lože jdu sticha, –
krok v chodbě zní... noc venku v stromy dýchá...
rým hledám k slední nedopsané řádce...
O, s Musou v klíně usíná se sladce! –
Mám rád, když z rána v kraj se tetelí,
to „Anděl páně“ s vížky kaple naší;
v pět všedního dne, k šesté v neděli
do bílé mlhy nesměle se snáší...
Svou z plechového hrnku piju kávu
a čekám, až mi slunce ku pozdravu
se v celu nachýlí, jež plna šera, –
bych verše četl, zachycené včera.
Sad chudičký a tráva samé býlí;
javory mladé řídké stíny kladou
do hrbolatých cest, kde písek kvílí
pod líným krokem, když jdem’ promenádou.
Jdem vzdáleni vždy od sebe pár kroků...
Já v srdci cítím jarní měkkou sloku
a bílé květy zřím, jak větřík snáší
s rozkvetlých stromů za zdí v cestu naši. –
Holubi šedí, bělaví a plaví
po cestách, střechách, zdích se honí v sboru...
Symboly nudy, kterak duši znaví!
I v snách je zřím! Jak žluté skvrny moru!
A líný krok náš ten je nepostraší,
však gesto živější hned všechny splaší.
Kéž křičet smím, by prchli hlukem vřavy
holubi šedí, bělaví a plaví!
Máj deštivý je, nebe mdle se klene,
má cela tone v stínech pochmurných...
Však když se přece jaro rozpomene
a sálá trochou cudných lesků svých,
v tom tušení, i krajinka má malá
že hoří v paprscích, jak by se smála,
přistoupím k oknu, – reflex čisté záře
bych vssál vší silou do smutné své tváře.
Hned za zdí naší v bělostné se říze
sad malý chvěje prškou bílých květů
– až uvadnou, zas v duši bude krise! –
pak pole sivějící čím blíž k létu,
a loukou cesta kamsi dolů vede,
zkad ulétat zřím vlaku mráčky šedé.
A okraj obzoru je zalesněný:
tam dozorci v neděli vodí ženy.
Sprch’ dětství pel, jsou knihy jinak psány.
Dřív zámek zakletý, – teď brloh lůzy;
dřív vnady princezny, – teď kurtisány;
dřív proutku čar, – teď oblých mincí hrůzy.
A přece kniha stejně duši chytí:
ta s pohádkami dřív, – teď s pravdou cítí.
Z těch dokumentů sílu ssá v boj denní
a pro žal cizí svého zapomnění.
Má morálka – a ruští moralisti!...
Viď, příteli, že k tomu nejsou rýmy!
Však neodolám jejich knihy čísti,
a s autory je střídám francouzskými.
Tož také zde jak český člověk žiji
dle vlasteneckých našich sympathií.
A jistě vím, že vlasti ku spasení...
Jen škoda, kdo by tleskal, že tu není! –
Tak mezi knihou, sešitem svým trávím
dny jarní idylly své s resignací
a, řekneš, stišen... když se prací znavím,
kdes ve vzpomínkách duše se mi ztrácí; –
jak bonhomme vedu život spořádaný...
Jen střechu přeletí-li někdy vrány,
tím skřekem svým mi srdcem pozachvějí:
mně zdá se, že se do cely mé smějí.
Bůh kdysi lidstvo držel na motouze,
však v jeho ruce nemnozí jen zbyli; –
teď v pěsti drží nás, ne příliš dlouze,
kdož dosti mají zlata, dosti síly
pořídit prkna, kulisy a masky
na komedii křesťanské své lásky.
A běda tomu, koho pak si zvolí
hrát po žalářích romantickou roli.