Připozdívá se...
Je ticho... Stlumený jen šum se v celu vlívá,
jak jezu bílý vztek, když hučí v dálce kdesi...
to deštík večerní se chvěním stromů splývá
a drobné krůpěje své na sklo okna věsí.
Je ticho... poslouchám, jak smutek ke mně vane.
Po stěnách přitmělá se vrstva stínů chvěje,
a v záři nažloutlé, na stropě mříže tane
bizarrně táhlý stín... klid soumraku se leje...
Ve vzmachu posledním svých křídel bzučí moucha...
zas ticho, ustál déšť, jen stromy ještě šustí,
v nádržce okapu to monotonně šplouchá,
a šedý průvod snů mi do duše mé ústí...
[69]
Na polštář tisknu se a víčka svírám zpola:
do mlžin uniká mi plachta slední dumy,
cos vidím bez kontúr... Ten hlas? – To hlídka volá. –
Zas ticho... v hlavě jen mi šumí, šumí, šumí – –
– – – – – – – – – – – – –
70