III.
V dálku se zavrtáváme bzučíce
V dálku se zavrtáváme bzučíce
po boku dobyvatelských tratí,
shlížíme na kolejnice,
jež blesky železných hlatí
vrhají do kraje, rozpalujíce se,
když vlaky míjí a všechno se třese
jich těžkým letem a rachotem,
to hadi jsou temní, potměšilí,
ke pražcům očazeným přibití,
ze štěrku rádi by se vymrštili
a, v trávě náspů ukryti,
za krvežíznivým jakýmsi snem
se odplazili někam
ke kovovým podzemním řekám;
jich paralelní zotročení,
jež našeho hroznější jest,
jim naplňuje noční snění
jak spící ohaře čekaný lov
řevem a během a zoufalstvím gest,
hromy a lomozy katastrof.
Shlížíme na ně měsíce, léta,
než prasknou hněvem či bolestí,
lhostejny k jejich nevědomosti,
s níž dobývají světa,
a nasloucháme ze zvyku
šíleným rytmům rychlíků
i těžkopádnému lomozu
členěných nákladních soumarů,
již nemají citu, ni rozmaru,
a v intervalech provozu
17
již vyhlížíme z daleka
jich lokomotiv oblaka
černá a šedá a bílá.
Tisíce vlaků jsme spatřily,
tisíce vlaků spatřlmespatříme,
nás lidé s tratěmi sbratřili,
aniž se my však bratříme
s čímkoli v duši své cizí,
ať stojí to či mizí;
míjejí mimo nás miliony
krásných i ohyzdných tváří,
slýcháme jásoty, slýcháme stony,
slýcháme pocely, smíchy a křiky,
vídáme bláznivé kapesníky
veslovat sluneční září;
míjejí mimo nás hromady zboží,
železa, prken, uhlí a koží,
obilí, dobytek, stroje,
míjejí lidé, míjejí věci,
nahoru, dolů vidíme téci
za tajným osudem tajemné roje
bohatství světa odkryté,
bohatství živé a movité,
a jeho pány arijské, semitské
na plyši dvorních a salonních vlaků,
i jeho otroky evropské, africké,
kramáře, dělníky, vojska a zřízence
v útrobách uhánějících draků,
jichž dunící, řinčící pletence
soptíce sunou se jako bouře
a zanechávají oblaka kouře
černá a šedá a bílá.
18