Zde, v této uličce úzké...
Zde, v této uličce úzké, nejstarší z dědiny,
kde rozpadávají se ploty, domky i rodiny,
kde silné záclony brání jen, abychom nezřeli si
navzájem do postelí, v skříně a mísy
a sobě tváří v tvář neujídali ze skývy vezdejší,
kde cosi každého z nás se všemi druhými chodí,
zvuk hlasu, spád kroků, pach oběda i věci nepatrnější,
ve vzduchu hustém jak lepidlo, v němž všechno ke všemu lne –
jak cízímucizímu vystěhovalci v podpalubí lodi
zde, v této uličce úzké mi nemine dne,
abych se neviditelnými prsty, mnoha, necítil připoutáván
cizinec k cizincům jak bratr k bratřím, jichž dlouho nespatřil,
abych se necítil, ode všech dostávaje, všem dáván
a docela malým, jedním z mnoha,
jako bych lupenem v kroužícím listí byl,
jakoby proti vůli mi vedena byla noha
a ruka, ústa, srdce, myšlénky
i rachotem fůry vezoucí jedle i blekotem stařenky –
zde, v této uličce úzké, kterou miluji,
poněvadž se tak houpá jak bárka mezi vlnami vrchů,
k čupřinám jejich měňavým nahorů pohlížejíc,
poněvadž na světlo každého rána i já s ní vypluji,
ať zimou umlká, ať hlaholí v slunci se hřejíc,
hltaje se vším, co zde jest, jasů i dešťů sprchu,
a poněvadž tedy v ní jsem, a ona ve mně –
zde, v této uličce úzké, v skrčeném koutku země,
kde, náhodou zahnán sem byv, již vše a každého znám,
89
jsou chvíle přece tak zvláštní, hrozny sladké a ukradené,
do nichž se zakousnu náhle, po tmě a sám.
Za nocí, jejichž poklop nesmírně vydut se klene
a krásně vybroušený na fasetách svých hoří,
zatím co ulička dole spí již jak nemluvně,
cos promluví náhle šeptem, hlas, který se koří,
aniž vím, ve mně-li jest anebo vně,
aniž vím, která slova ve které praví řeči,
tu, stoje kdes venku, ano, má ulička je to přece,
ale teď všechny věci tu na kolenou klečí,
docela jiné, neznámé, vor zbožný na širé řece,
já na něm uzel z houžve, ale myslím, a plyneme, plynem,
a nechápali bychom, kdybys řek’ zhyneme!,
krev hroznu sladkého z ústních koutků mi vytéká
a krev mou vlastní zatlačuje a spíjí,
zní mezi zemí a poklopem hudba odvěká,
mé tělo odpočívá jak po vášnivé říji,
nesmírně vděčen jsem za všechno, mokvavou půdu líbám
pod svými koleny,
pro bílý květ se shýbám
v proud zelený...
A teď zde opět je úzká ulička naše,
nikoli, fantom jen, jenž se jí podobá,
tajemnou končinou plížím se plaše
cizinec, podivná osoba:
kol všechny věci jsou z temného sametu,
a já jsem jak naplněn tajemstvím záletů.
A teď jsem jak plavčík, jenž na lodi, nahoře v koši,
90
uprostřed moře, v noci, myslí si, jak je to divné,
že zde jest a nikoli na pevnině, v krčmě, kde hoši
s holkami sedí, popíjejí a v karty hrají –
ale já nejsem plavčík, básník jsem – a jak je to divné! –
zbloudil jsem, vrchy mne přikryly, lesy mne uspávají,
aniž z nich cesty hledám, spokojen
a trochu zmaten jen,
že zde jsem, zde právě –
(jakoby mandelince nebo kovaříku
napadla směšná věc, proč žije v trávě
a nikoli v museu za sklem a na špendlíku) –
Chodím po takové noci se světélkem v líci,
a každému zvláště ze všech těch lidí,
jež potkávám, jež okna má míjeti vidí,
chce se mi na potkání cosi hezkého říci,
i krvi otrávené, míšencům bez cnosti a vnady –
dokud si nevzpomenu, že mně jen to patří, mně zcela a bez výhrady.
91