Bylo to v dubnu, táhlo poledne
jednoho panenského dne,
jenž, aby zkrásněl, umyl se po ránu rosou,
továrním šel jsem předměstím,
mysl jsem vedl jarem tím
veselou, zcuchanou, bosou.
Do ulic slunce proudilo
přes ploché střechy dílen, šikmé světlíky,
přes pravoúhlá zdiva, železné konstrukce
a po pás vroucně se hroužilo
do křehké zeleně stromů,
jež přišly sem z hořejších zahrad a niv
v zákoutí továren, na dvory domů
po různu jedny, melancholické trochu,
husím pochodem jiné, za ruce držící se,
aby tu kolem šedivých zdiv,
jako když láska se rozleje,
natáhly svoje aleje.
Přidušen lomoz práce hučel
ve vnitru budov za zdmi a za skly,
pokojně duben nad nimi pučel,
časem jen kdesi praskly
rány do plechu,
kráčel jsem po dlažbě ssající slunce,
srdce si brnkalo na jedné strunce,
jako když chodil jsem po mechu.
Tu na křižovatce stanul jsem
před nízkým továrním průčelím,
děravé zuby cenilo polednem
na stráži stojíc před tělem svým,
tělem jak tábor zdí a kotlů, kol a ploch a hran,
do všech je vmačkujíc stran.
A já jsem stanul okouzlen
v ten jarní den, dubnový den
obrazem přeprůmyslovým,
leč nikoli tvrdé zvíře to,
jež armádou cizopasníků poseto
horečkou práce páchlo, potem kovovým,
mne jalo tak:
od slunce svatozář majíce,
oblohu držíce štíhlé jak světice
svou slávou mi plnily zrak,
cihlové vodotrysky z předměstské hladiny,
tvořící na nebi pateru vidinu,
tovární komíny,
pět Ringhofferových komínů.
Řek’ jsem si: To jsou tedy ty sloupy,
jež nad sebou v oblaku hustém
na hromosvody nabodeném
trůn boha průmyslového,
sobeckého a necitelného
drží.
Řek’ jsem si: to jsou ty ventily,
jimiž si odlehčuje přecpaný těřich města,
pouštěje smrduté větry
v nebesa.
Leč dole stromy tančily kolo
a zeleň naskrz prozářená
křehká byla a chlapecká polo
jak pučící právě žena.
A všecko dovádělo kol
v sluneční lázni vřelé,
svět všecek byl veselý zlatodol,
a komíny ze zlata celé.
Nebylo možno neviděti
jich krásu, jich vznešenost,
i čímsi byly, co může se rděti,
jak palma růst, jak člověk hledět v budoucnost;
mělo svou zpupnost, mělo svou nevinu
pět Ringhofferových komínů.
Jich šamotové cihly
mírnými city zjihly,
usmíval se děd i otec, bratr, syn i vnuk,
děd, nejmenší, věkem zčernalý,
svým zamračením se usmíval,
vnuk, největší, jun jak ze skály,
rozkročen mezi nebem a zemí
mladému bohu se podobal.
Ti mladí vůbec tu stáli kol čela věnec,
cihlovou krajku, stavitelský vavřín
prostě a hrdě nesouce
jak opravdoví, dobří básníci,
na zemi nezadatelné stojící,
leč s hlavou vysoko.
Byla to zvláštní, jímavá vidina
na velkém terči světla,
čarovně oživla komínů rodina
a cizokrajně kvetla.
Řek’ jsem si: krásné jsou
jak řečtí athleti,
řek’ jsem si: nevinné
vzbuzují úctu.
Tu všecky věci, světlo, vzduch
zpívaly,
mně mysl, nervy, srdce vzruch
zpívaly:
Až všecky tovární komíny,
co jich je na širém světě,
jak archandělé a strážci pokladu
bdít budou v zimě i v létě
nad prací-zahradou, veselou štěpnicí,
jež ovoce šlechtěné rodí
pro blaho všech na volné půdě,
pro mezinárodní lodi –
pro blaho všech všem patříce,
do oblak bez bázně strmíce
tu komíny hrotem svých hromosvodů
až do hvězdného chorovodu
žhavými písmeny popíší rozlohy
celičké naší oblohy,
popíší celý nebeský dům:
Laudate genus hominum!