SYN ČLOVĚKA

Stanislav Kostka Neumann

A stalo se v starém Veleměstě signálů dýmů a neřestí(Na) že narodil se syn člověka v podkroví nebetyčného domu(Na) Tam kde do kraje se sunou cihlová chapadla předměstí(Na) do žluté a hnědé trávy vysoké v jamách starého lomu(Na) od patnácti let svých chodila Marie v teplých i chladných večerech(Na) svým smíchem i tělem potěšit srdce rozpálit ruce hlasy dech(Na) do trávy vysoké pod hvězdným nebem(Na) kde zapomíná se na chvíli(Na) že chuďas je přibíjen rezavým hřebem(Na) ke křížům jež po Městě vztyčili(Na) Však ze všech těch objetí drsných a neplodných jedno přec změnilo Marii(Na) to jedno z těch jež bývá buď štěstím anebo krutě zabíjí(Na) Tak narodil se syn člověka v podkroví nebetyčného domu(Na) to z otce jenž byl snad dělník z fabriky nebo tulák z polí(Na) tak narodilo se dítě jež otče říkati nemělo komu(Na) to z matky jež dávala rozkoš mužům nevědoucím jak bolí(Na) když mládí uprchne a bída zůstane(Na) těm ženám obětavým(Na) když všechna naděj doplane(Na) se silou krásou zdravím(Na) Ve dvorech temných páchnoucích na písku zaprášených sadů(Na) ve věčném šeru žilo dítě a mělo mnoho hladu(Na) Bez lesů k jejichž stromům by hledělo vzhůru k tvrdým a vysokým(Na) bez polí těžkých klasů plavých na stéblech jako svíce(Na) bez lučin hmyzem opěvaných jež slunce zdobí zlatem svým(Na) bez vod v nichž plaše zrcadlí se tanec motýlice(Na) ve Městě dýmů a neřestí smutných žilo zbytečné dítě(Na) nad nímž se černé domy a továrny tyčily pánovitě(Na) Své paláce na den z bláta si stavělo u pouličních louží(Na) pro hostinu svou z písku peklo rozmanité koláče(Na) a nevědouc čím pohádky jsou když večery se dlouží(Na) o prostých věcech podivně snilo bez úsměvů bez pláče(Na) smutnýma očima zvědavě zřelo(Na) na práci na lásku na zločin(Na) tesklivý pocit v srdéčku mělo(Na) že vidí za stínem míjeti stín(Na) Vytáhlý sivý s plavými vlasy s pohledem který zabolí(Na) jednoho jitra Emanuel nesměle přišel do školy(Na) Byl zasmušilý ke hrám chladný věděl však více než jiní(Na) na jeho otázkách chvělo se tiše nedětských myšlenek jíní(Na) Ten kdo mu naslouchal usmál se neb v rozpaky přišel divné(Na) jako když na tě z dětinských očí záhada země kývne(Na) Sám dlouho chodil až jednou s kamarádem ho potkali(Na) nikdo však neviděl jich nikdy že by se byli zasmáli(Na) Jsem taky jen kluk z chudé rodiny máma nám často vzdychá(Na) a táta když přijde z fabriky domů na pány na kněze kýchá(Na) Tak se ti u nás všichni nadrou přec máme bídu a hlad(Na) na moutě věř mi kdybych se nebál v tu chvíli šel bych a krad(Na) Mám taky sestru víš s podivným břichem od pláče rudé má oči(Na) ve dne i v noci za strojem sedí říká že do vody skočí(Na) A mužští k nám chodí v sobotu večer často svírají ruce(Na) však prý se kdesi už něco rodí říkají revoluce(Na) To je prý svatá a krásná věc to světem jde Červená Paní(Na) Když se mne ptali čím chci být řek jsem jim bez váhání(Na) že budu dítě revoluce když taky mívám hlad(Na) Jenže víš ještě nevím dobře jak to mám asi udělat(Na) Nu mohu třeba tesařem býti sekyry ostré je pán(Na) ta v ruce mu blýská lítají třísky ráz na ráz trám je otesán(Na) Pro pány veliké malé bych stavěl bílé krovy střech(Na) na krovech vysoko stával bych a ve větru popadal dech(Na) Pro sebe stavět bych nemohl ne každý má vlastní dům(Na) A komu se to nelíbí blízko je šibenici žalářům(Na) Však slyšel jsem že kdesi už i mnohý pán byl pověšen(Na) Oh to pak hbitě bych postavil jistě sto šibenic za jeden den(Na) Anebo hasičem mohu býti s ohněm a vodou se zabývá(Na) s trubkou a pochodní běží v noc když červený kohout zazpívá(Na) Prý ještě v zámcích a palácích leckde duchové zlí straší(Na) plameny na ně pustil bych strašidla červený kohout plaší(Na) Tak s vážnou tváří žvatlal kamarád Emanuel naslouchal(Na) v hluboké tůni jeho dušičky přízrak světelný zrál(Na) V továrně s tlamou nemilosrdnou pohlcující nevinné(Na) jež drzým signálem reguluje bláznivé otroctví svalů(Na) za okny sotva průsvitnými v předpeklí kde pomine(Na) písnička na rtech zdraví v prsou a vzrostou blíny žalů(Na) v továrně počal Emanuel učit se choditi v okovech(Na) hleděti tváří v tvář chiméře černé před níž se tají dech(Na) V hukotu strojů a ve blescích kovů(Na) sevře ti srdce podivný bol(Na) když moudrá práce tu přichází k slovu(Na) proč drtí člověka v zubech svých kol(Na) Bystře a oddaně pracují stroje(Na) slavný a krásný je hřídelů vír(Na) Přidáváš k pákám ramena svoje(Na) Proč z těch sil spojených nevzchází mír(Na) Proč vzduch a slunce nekrášlí práci(Na) Proč s prací ruku v ruce jde hlad(Na) Co stroji dal jsi stroj jinému vrací(Na) tvým potem si cizinec zalévá sad(Na) Vetřelec krutý vzpupný a žravý(Na) Což nepřijde nikdy odvety den(Na) Což v živou skutečnost jásavé slávy(Na) se nepromění staletý sen(Na) A Emanuel netrpělivý zaplakal nad rodným Městem(Na) v dálku se zadíval odešel tiše s krásným a odvážným gestem(Na) odešel naslouchat lidskému hoři(Na) za hory za doly za sedm řek(Na) zda už je podobno širému moři(Na) jež vzedme náhle strašlivý vztek(Na)

Patří do shluku

šachta, havíř, horník, kovkop, uhelný, továrna, uhlí, štola, zemník, dělnický

94. báseň z celkových 362

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. XXVIII. Uhelný důl. (Adolf Heyduk)
  2. DĚLNÍKOVA RODINA. (Antonín Sova)
  3. Štědrý večer. (František Cajthaml-Liberté)
  4. Zda slyšíš, Mamone? (František Cajthaml-Liberté)
  5. VÝBUCH (František Cajthaml-Liberté)
  6. Dělnická bajka. (Beneš Doubravský)
  7. Ruce a ručky. (Augustin Eugen Mužík)
  8. Oráč. (Albína Dvořáková-Mráčková)
  9. DUCHCOV (František Cajthaml-Liberté)
  10. Sever. (František Cajthaml-Liberté)