SYN ČLOVĚKA

SYN ČLOVĚKA
FRAGMENT
[59] I.
A stalo se v starém Veleměstě signálů, dýmů a neřestí, že narodil se syn člověka v podkroví nebetyčného domu... Tam, kde do kraje se sunou cihlová chapadla předměstí, do žluté a hnědé trávy vysoké v jamách starého lomu od patnácti let svých chodila Marie v teplých i chladných večerech svým smíchem i tělem potěšit srdce, rozpálit ruce, hlasy, dech, do trávy vysoké pod hvězdným nebem, kde zapomíná se na chvíli, že chuďas je přibíjen rezavým hřebem ke křížům, jež po Městě vztyčili. Však ze všech těch objetí drsných a neplodných jedno přec změnilo Marii, to jedno z těch, jež bývá buď štěstím anebo krutě zabíjí. Tak narodil se syn člověka v podkroví nebetyčného domu, to z otce, jenž byl snad dělník z fabriky nebo tulák z polí; 61 tak narodilo se dítě, jež „otče“ říkati nemělo komu, to z matky, jež dávala rozkožrozkoš mužům nevědoucím, jak bolí, když mládí uprchne a bída zůstane těm ženám obětavým, když všechna naděj doplane se silou, krásou, zdravím. 62 II.
Ve dvorech temných, páchnoucích, na písku zaprášených sadů, ve věčném šeru žilo dítě a mělo mnoho hladu. Bez lesů, k jejichž stromům by hledělo, vzhůru k tvrdým a vysokým, bez polí těžkých klasů plavých na stéblech jako svíce, bez lučin hmyzem opěvaných, jež slunce zdobí zlatem svým, bez vod, v nichž plaše zrcadlí se tanec motýlice, ve Městě dýmů a neřestí smutných žilo zbytečné dítě, nad nímž se černé domy a továrny tyčily pánovitě. Své paláce na den z bláta si stavělo u pouličních louží, pro hostinu svou z písku peklo rozmanité koláče, a nevědouc, čím pohádky jsou, když večery se dlouží, o prostých věcech podivně snilo bez úsměvů, bez pláče, smutnýma očima zvědavě zřelo na práci, na lásku, na zločin, tesklivý pocit v srdéčku mělo, že vidí za stínem míjeti stín. 63 III.
Vytáhlý, sivý, s plavými vlasy, s pohledem, který zabolí, jednoho jitra Emanuel nesměle přišel do školy... Byl zasmušilý, ke hrám chladný, věděl však více než jiní; na jeho otázkách chvělo se tiše nedětských myšlenek jíní. Ten, kdo mu naslouchal, usmál se neb v rozpaky přišel divné: jako když na tě z dětinských očí záhada země kývne. Sám dlouho chodil – až jednou s kamarádem ho potkali; nikdo však neviděl jich nikdy, že by se byli zasmáli. „– Jsem taky jen kluk z chudé rodiny, máma nám často vzdychá, a táta, když přijde z fabriky domůdomů, na pány, na kněze kýchá. Tak se ti u nás všichni nadrou, přec máme bídu a hlad; na moutě, věř mi, kdybych se nebál, v tu chvíli šel bych a krad’. 64 Mám taky sestru, víš, s podivným břichem, od pláče rudé má oči, ve dne i v noci za strojem sedí, říká, že do vody skočí. A mužští k nám chodí v sobotu večer, často svírají ruce; však prý se kdesi už něco rodí, říkají: revoluce. To je prý svatá a krásná věc, to světem jde Červená Paní... Když se mne ptali, čím chci být, řek’ jsem jim bez váhání, že budu dítě revoluce, když taky mívám hlad... Jenže, víš, ještě nevím dobře, jak to mám asi udělat. Nu, mohu třeba tesařem býti, sekyry ostré je pán; ta v ruce mu blýská, lítají třísky, ráz na ráz trám je otesán. Pro pány veliké, malé bych stavěl bílé krovy střech, na krovech vysoko stával bych a ve větru popadal dech. Pro sebe stavět bych nemohl, ne každý má vlastní dům. A komu se to nelíbí, blízko je šibenici, žalářům. Však slyšel jsem, že kdesi už i mnohý pán byl pověšen – Oh, to pak hbitě bych postavil jistě sto šibenic za jeden den... 65 Anebo hasičem mohu býti, s ohněm a vodou se zabývá, s trubkou a pochodní běží v noc, když červený kohout zazpívá. Prý ještě v zámcích a palácích leckde duchové zlí straší: plameny na ně pustil bych, strašidla červený kohout plaší...“ Tak s vážnou tváří žvatlal kamarád ... Emanuel naslouchal, v hluboké tůni jeho dušičky přízrak světelný zrál. 66 IV.
V továrně s tlamou nemilosrdnou pohlcující nevinné, jež drzým signálem reguluje bláznivé otroctví svalů, za okny sotva průsvitnými, v předpeklí, kde pomine písnička na rtech, zdraví v prsou a vzrostou blíny žalů, v továrně počal Emanuel učit se choditi v okovech, hleděti tváří v tvář chiméře černé, před níž se tají dech. V hukotu strojů a ve blescích kovů sevře ti srdce podivný bol: když moudrá práce tu přichází k slovu, proč drtí člověka v zubech svých kol. Bystře a oddaně pracují stroje, slavný a krásný je hřídelů vír. Přidáváš k pákám ramena svoje. Proč z těch sil spojených nevzchází mír? Proč vzduch a slunce nekrášlí práci? Proč s prací ruku v ruce jde hlad? Co stroji dal jsi, stroj jinému vrací, tvým potem si cizinec zalévá sad. Vetřelec krutý, vzpupný a žravý... Což nepřijde nikdy odvety den? Což v živou skutečnost jásavé slávy se nepromění staletý sen? 67 A Emanuel netrpělivý zaplakal nad rodným Městem, v dálku se zadíval, odešel tiše s krásným a odvážným gestem, odešel naslouchat lidskému hoři za hory, za doly, za sedm řek, zda už je podobno širému moři, jež vzedme náhle strašlivý vztek... – – – – – – – – – – –
68 OBSAH
5 ŽALM Z R. 1919 5 8 V PŘEDVEČER VZPOURY 8 10 ELEGIE 10 14 JARO V MĚSTĚ 14 15 ZLATOHLÁVEK NA CHODNÍKU 15 18 PROLOG 18 21 POZDRAV 21 23 SOCIALISTICKÝM ŽENÁM 23 25 DER ROTHE MAX 25 27 ROSA LUXEMBURGOVÁ 27 31 CESTOU 31 32 O BITEVNÍM POLI V NÁS 32 34 FILM 34 37 KOMÍNY 37 41 NOČNÍ PRÁCE 41 44 R. S. F. S. R. 44 46 KÁZÁNÍ SPARTAKOVO 46 48 ZPĚV ZÁSTUPŮ 48 50 KAMENY 50 52 ZPĚV JISTOTY 52 54 VY A MY 54 56 NEDŘÍMEJ DLOUHO, DAVE! 56 59 SYN ČLOVĚKA 59
[69] STANISLAV K. NEUMANN RUDÉ ZPĚVY VYDALO NAKLADATELSTVÍ VEČERNICE V. VORTEL A R. REJMAN PRAHA-ŽIŽKOV, HUSOVA 5 VYTISKL AD. NOVOTNÝ ŽIŽKOV BŘETISLAVOVA 31
E: jf; 2004 [71]