ZLATOHLÁVEK NA CHODNÍKU
Dlážděný trotoár tovární čtvrti
sazemi porosený,
ba, ani tramwaye zvonec, jenž drtí
zběsilým lomozem ulice ruch,
s kolejí zaháněje nákladní vůz,
nejsou tak silny,
aby tě v tuto chvíli přemohly v srdci mém,
poutníčku v krunýři modrozeleném,
zbloudilý cestou do Svaté země:
zahlaholila ve mně.
Hlaholí sluncem, vůní, zeleněmi,
jdu horkou sečí zmámen a němý,
vzduch pryskyřičný se tetelí,
var pudů je všecko a radost šumí
od palouků jasných až po černé chlumy,
a každé stéblo, každý list
obtěžkán je životem.
A ty jsi já a já jsem ty,
létáme spolu na květy,
do bílých květenství zapadáme,
hoj, jaké to vonné peřiny máme,
a letíce bzučíme, my dvojplošníky,
táž je to píseň: Živote díky!
neumíme nic jiného.
Nám je tu všecko docela prosté,
jak to tak chvěje se, proniká, roste,
slunce i rosa, hlína i keře,
láska i hlad, život i smrt,
dlaň života hladí nás po krunýři,
15
2x2=4,
noc přichází po dni.
Jsme také všickni tu bratři jen rodní.
Jsem-li já větší než tamhle ta jedle?
Jsi-li ty menší než srna v houští?
Motýl a strom, pták a člověk,
s jediné dlaně požehnané
béřeme sousto i doušek.
Bratříčku, viz, jak všecko se raduje,
bratříčku, vzhůru! Jak se to popluje
tou rodnou sečí!
Slyšíš mě, slyšíš-li,
což jsme si nevyšli
za dobrodružstvím a sluncem? – – –
Je živ či mrtev? Jak drahokam leží
v štěrbině mezi kameny.
Leč továrny rostou tu, zdi, střechy se věží,
v nich vězněny zdají se plameny,
z nich dýmy a puchy zaplavují
velikou stoku ulice,
vzduch vaří se jako špinavá voda,
pohyb je shon a myšlenky zlé jsou
a každý tvor a každá věc
klesají vinou či zármutkem.
Oh, zabloudili jsme. Zabloudili?
Zatím co mrtev čekáš tu na mimojdoucí nohu,
až rázem rozšlápne tě lhostejnou botou –
živ, bratříčku, já a ještě si vybrati mohu:
smrt na mechu – smrt na dláždění...
16
živ jsem a – smuten nad vřavou a slotou,
tu soucitem jat, tu hnusem na nároží stávám
před davy, auty, lopotou denní,
po kouscích celému světu se dávám,
křičel bych někdy, jak odporem se dusím,
a přece věřím a přece musím –
nepatře k národu mizerů
diplomatických a žurnalistických,
ne k bohatým trubcům a zbohatlým lichvářům,
šíleně nenáviděje republiku měšťáků,
za kterou omylem prolévali jste krev –
pro demokracii, jež rodí se a vstává,
můj rýč se aspoň namáhá tu,
než přijde parní pluh a válec
proletariátu...
Bratříčku, jak jsme daleko dnes
od svaté země zelené!
Došuměl pro tebe potok i les,
tvé poslední lůžko je kamenné.
A mně se zdá, že ani pro mě jiného už není:
zahyneme oba na dláždění.
17